Přitažlivost přímé volby je umocněna tím, že prezident republiky je naším bezbožným národem chápán napůl jako náhražka spasitele a je tedy spojován s obrovským očekáváním. Úřad prezidenta je jedním z mála pevných bodů naší nesamozřejmé a problematické státnosti a projektujeme si do něho majestát mocnáře z boží milosti, který nás ochrání před všemi ranami osudu. Tak tomu bylo od dob Masaryka vždy a plně se to projevilo zejména v dobách krizí, ať již v roce 38, 48 nebo 68. 

Média - včetně takzvaně známých osobností - do této směsice emocí a neopodstatněných nadějí příliš rozumu nepřinášejí, naopak ve snaze využít zajmu veřejnosti a zvýšit si náklad a sledovanost notně přilévají emocí do ohně. Již samotná volba osobností nese riziko, že si do dotyčného projektujeme své tajné tužby nebo naopak to, co si sami stydíme přiznat. Karel Schwarzenberg v takovém případě představuje to, co nám schází, tedy bohatství, velký svět a zejména klid a rozvahu v této zmatené době. S Milošem Zemanem se zase můžeme s důvěrou ztotožnit, protože symbolizuje naše tradiční nedobré vlastnosti, jako je sebestřednost, hašteření se sousedy a pokleslý smysl pro humor. 

Výsledkem emocionálně vypjaté atmosféry je ovšem skutečnost, že již nevolíme konkrétního politika pro úřad, který je vybaven konkrétními pravomocemi, ale budeme odpovídat v referendu na otázku, kterou jsme si od jednoho z kandidátů a od jemu nakloněných médií nechali vnutit. Miloš Zeman se například snaží přesvědčit veřejnost, že ve skutečnosti budeme volit o platnosti či neplatnosti Benešových dekretů, případně že jde o referendum o legitimnosti této vlády. Očekává, že takto pootočená volba vybudí ještě větší emoce a přivede k urnám více jeho fanoušků.