V éře jednovětých komentářů na Twitteru, fotografií doplněných výkřiků na Facebooku, v záplavě marketinkových hesel a reklamních sloganů není společnost zvědavá na hlubokomyslné úvahy o příčinách a následcích. Těkající a informacemi zahlcené davy dokáže zmobilizovat jen překvapivá zkratka nebo emocionální výkřik.

Prohlášení, že „Já jsem Charlie“ nás utvrdí ve správnosti našeho postoje a vytvoří jasnou hranici mezi těmi, co Charlie jsou a těmi, co nejsou. Navíc se i dobře prodává. Ti, co jsou Charlie, požadují absolutní svobodu, kterou pokládají za největší vymoženost západní civilizace.

Schopnost dělat si ze všeho legraci je základem otevřené demokratické společnosti, která tímto způsobem reflektuje sama sebe a své problémy. A svoboda musí být - jak říká Salman Rushdie - absolutní, jinak nemá smysl.

Ti, co nejsou Charlie, to mají těžší. Papež František - obdobně Tomáš Halík - tvrdí, že svoboda má své meze a zesměšňovat to, co jiní pokládají za svaté, je nepřípustnou urážkou druhého. Jde o tradiční střet světa víry a klasického liberalismu, lépe řečeno libertarianismu.