V éře jednovětých komentářů na Twitteru, fotografií doplněných výkřiků na Facebooku, v záplavě marketinkových hesel a reklamních sloganů není společnost zvědavá na hlubokomyslné úvahy o příčinách a následcích. Těkající a informacemi zahlcené davy dokáže zmobilizovat jen překvapivá zkratka nebo emocionální výkřik.

Prohlášení, že „Já jsem Charlie“ nás utvrdí ve správnosti našeho postoje a vytvoří jasnou hranici mezi těmi, co Charlie jsou a těmi, co nejsou. Navíc se i dobře prodává. Ti, co jsou Charlie, požadují absolutní svobodu, kterou pokládají za největší vymoženost západní civilizace.

Schopnost dělat si ze všeho legraci je základem otevřené demokratické společnosti, která tímto způsobem reflektuje sama sebe a své problémy. A svoboda musí být - jak říká Salman Rushdie - absolutní, jinak nemá smysl.

Ti, co nejsou Charlie, to mají těžší. Papež František - obdobně Tomáš Halík - tvrdí, že svoboda má své meze a zesměšňovat to, co jiní pokládají za svaté, je nepřípustnou urážkou druhého. Jde o tradiční střet světa víry a klasického liberalismu, lépe řečeno libertarianismu.

Pro každého věřícího je ten, kdo zpochybňuje jeho víru, nepřítelem. Křesťanství si tímto bojovým stádiem také prošlo. 

Ovšem na zesměšňování jsou alergické i různé formy sekulární víry, což si starší z nás jistě dobře pamatují. Naproti tomu západní liberál požaduje svobodu pochybovat o všem, včetně toho, co jiní pokládají za svaté.

Máme právo na nedotknutelnost toho, co my sami pokládáme za svaté? Na to nepanuje jednoznačný názor ani v západních demokraciích. I ve společnosti, která si tak zakládá na svobodě, jakou jsou Spojené státy, skoro žádné velké noviny karikatury Mohameda neotiskly, aby neurazily city svých čtenářů. Politická korektnost je tam víc než svoboda slova.

Nemusíme samozřejmě chodit tak daleko. Ani my Češi, kteří se pokládáme za sekularizovanou společnost a jsme hrdí na svůj smysl pro humor, se neshodneme třeba na postoji k známé chrámové akci skupiny Pussy Riot.

I liberálně levicový prezident pokládá jejich protest v pravoslavném chrámu za urážku, což mu ovšem nebrání v tom, aby se dopustil nové urážky. 

Ačkoli naši novináři se statečně hlásí k Charliemu a k potřebě ozdravujícího smíchu, v naší reflexi sebe sama a naší nedávné i dávné historie je dost osob či událostí, které jsou pokládány za svaté a nikdo si nedovolí je zesměšňovat.

Francouzští karikaturisté si dělají legraci ze všeho, včetně sebe samých. Ruku na srdce – jak by se tvářili dcery a synové národa Švejků, kdyby jim třeba nějací Vietnamci zkarikovali Karla IV? - Odpověď tedy není tak jednoduchá, jako ono slavné heslo. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.