Především není jasné, co hlava státu svým jednáním sledovala. Ti, kteří vidí rádi politiku jako sérii víceméně promyšlených šachových partií, dospějí pravděpodobně k názoru, že si prezident republiky testoval, kam až může ve svém svévolném jednání zajít. Naopak ti, kteří nemají o domácích politicích příliš vysoké mínění, budou toho názoru, že šlo o emocionální trucovité gesto učiněné bez důkladnějšího promýšlení jeho důsledků. Vzhledem k tomu, že na konci celé kauzy prezident nic nezískal, pouze si drobně pošramotil pověst, budou mít pravdu spíše ti druzí.  

 

Zvolené řešení, které na jedné straně umožnilo prezidentovi vycouvat bez příliš velké ztráty prestiže, a současně se snažilo nevyvolat u veřejnosti podezření, že politici ohrožují autonomii vysokých škol, poněkud zamlžilo podstatu celé kauzy. Typickou českou bramboračku připomíná i údajná dohoda mezi prezidentem a ministrem školství o tom, aby napříště jmenoval profesory ministr a nikoli prezident. Prezident se nemůže vzdát povinnosti jmenovat profesory, to musí udělat zákon. Je rovněž otázkou, zda by tato změna byla přínosem a nepřinesla v budoucnosti ještě větší politizaci vysokého školství. Nezbývá než doufat, že parlament bude tyto nápady korigovat a že zvítězí koncepce, která je běžná v okolních státech, kde profesory jmenuje příslušná vysoká škola.  

 

Potěšitelné je zjištění, že akademický svět se byl ochoten do určité míry zmobilizovat a bránit své svobody, i když počet docentů, kteří byli připraveni na protest odmítnout Zemanovo jmenování, nebyl příliš vysoký. Naštěstí to - spolu s odhodláním studentů a relativně pevným postojem rektora Karlovy university - stačilo vytvořit dostatečný tlak. To mimo jiné ukazuje na rostoucí sílu občanské společnosti.  

 

Za zmínku stojí i postoj kardinála Vlka, který se jako jediný dokázal povznést nad výhrady vysokého katolického kléru vůči často provokujícímu nonkonformnímu katolíkovi Putnovi a postavil se na stranu obhájců akademických svobod.  

 

Doufejme jen, že pro Miloše Zemana - a nakonec i pro ostatní politiky - bude kauza Putna dostatečným varováním před podobnými nedomyšlenými gesty. Ale i občanská společnost by si měla vzít poučení. Minimálně o tom, že musí být pořád připravena již jednou vydobytou svobodu znovu a znovu hájit.