Ponechme stranou skutečnost, že si takzvané standardní strany mohou za tento názor veřejnosti do značné míry samy. Jde samozřejmě o trend, který můžeme pozorovat i v jiných postkomunistických zemích, to však nijak nezmenšuje rizika obsažená v popularizování jednoduchých návodů na řešení složitých problémů.  

V podání Andreje Babiše bezesporu funguje spojení lidové mluvy s pečlivě budovaným obrazem nespokojeného občana, který jde do parlamentu proto, aby se i zde začalo opravdu makat.  

Nyní již můžeme posoudit, co slovo makat v podání Andreje Babiše znamená. Podle dosavadních výsledků lze Babišovy aktivity shrnout do dvou okruhů. Prvním jsou jeho prohlášení o tom, kolik peněz kterému ministrovi nedá a jak je nenechá mrhat státními prostředky. Druhým okruhem jeho aktivit jsou takzvané hloubkové audity, spojené s vytahováním nejrůznějších kostlivců. Obě aktivity se odehrávají samozřejmě s patřičnou pompou a za značné pozornosti médií.  

O tom, že se Babišův model politické práce setkává s pochopením veřejnosti, svědčí i skutečnost, že i ostatní ministři přistoupili na tento způsob hry a snaží se s vytahováním kostlivců ministru financí vyrovnat, což není při Babišově tempu jednoduché.  

Ale vzhledem ke snadnosti, s jakou se každý takový ministr, který odhalí mrhání penězi u svých předchůdců – což samozřejmě není nic těžkého ani překvapivého – dostane na první stránky novin, případně na začátek zpravodajské relace, jde o způsob komunikace, který se rozhodně vyplatí. Politici si tak mohou efektivně budovat to, čemu se říká pozitivní obraz v očích veřejnosti.  

Tento způsob politického makání zavádí na naši scénu nový styl politického marketingu. Snadnost, s jakou lze docílit úspěchu, je stejně nebezpečná, jako jsou nebezpečné Babišovy útoky na parlament jako na žvanírnu, která nic nevyřeší. Je samozřejmě smutné, že si politici zavedených stran snaží přisvojit Babišovy marketingové dovednosti, jakkoli se jim to v budoucnu nemusí vyplatit.  

Vzhledem k tomu, že motivem jak Andreje Babiše, tak ostatních politiků je pouze snaha dostat se do médií, nezbývá než apelovat na odpovědnost novinářů a jejich pověstnou zdravou skepsi. Při současném existenčním boji o každého diváka či čtenáře jde ale asi o zcela marné volání.