V případě TOP 09 platí asi první varianta. Strana věrně následující tahy svého prvního místopředsedy Miroslava Kalouska je jednak zřejmě přesvědčena, že bude těžit z odchodu pravicových voličů od ODS, případně, že jim další předvolební číro na hlavě Karla Schwarzenberga zajistí dostatek voličů, jako tomu bylo v prezidentských volbách.  

 

Naproti tomu se dříve hlavní pravicová strana – tedy ODS - ocitla v jakési dlouhodobé agónii. Ačkoli preference vytrvale klesají a členská základna se tenčí, premiér Nečas se stále tváří, že se nic neděje. Z ostatních politiků kolem něho sálá bezradnost. Jediný, kdo se pokouší pozvednout prapor pravicové politiky, je ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba, který se svojí vlastní horečnou angažovaností snad snaží nahradit nedostatek aktivity všech ostatních. Problémem ovšem je, že jeho nápady zabíhají snad do všech oblastí, takže z nich nelze vyčíst jakoukoli jasnou strategii.  

 

Ovšem nejen z pravicových politiků, ale i z řad politických komentátorů hlásících se dlouhodobě k pravici, je cítit bezradnost a smíření s volební porážkou. Slyšíme pouze lamentování nad údajným populismem opozice, ale postrádáme jakoukoli vůli hledat pozitivní a praktické řešení. Naše neokonzervativce - zdá se – zradili ideologické poučky, kterým věřili. Současná ekonomika - a obecně svět kolem nich - nefungují podle neokonzervativních teoretických postulátů. Politici i komentátoři současné situaci nerozumí a nejsou proto schopni formulovat jakýkoli realistický program.  

 

Vláda již vlastně oznámila, že splnila svůj program a že od ní toho již nelze mnoho čekat. Nejhorší ovšem je, že tato bezradnost vyústila v rezignaci na to hlavní, co je úkolem každé politické reprezentace. Tedy řízení státu, formulace a provádění především jeho hospodářské politiky. V současné situaci nás víceméně zachraňuje členství v EU, zejména ekonomické možnosti, které jsou s ním spojeny. Jak by to s naším státem vypadalo, kdybychom byli ponecháni na pospas sami sobě, si snad ani nechtějme představit.