Okamurův Úsvit odejde ze sálu, čímž sníží kvórum a usnadní vyslovení důvěry. Tím náš propagátor přímé demokracie demonstruje svůj vstřícný postoj k této vládě, o kterém si již šeptají vrabci na střeše, včetně toho, že by rád ve vládě nahradil KDU. Komunisté jsou již o něco rezervovanější, byť nebudou hlasovat proti vládě a jen se zdrží, ve skutečnosti tím ale rovněž hlasují proti.  

Debata před hlasováním o vyslovení důvěry jinak nabídla zcela standardní obraz domácí politické kultury, ve které se semele vše, co se zrovna hodí – a to na obou stranách. Slyšeli jsme tak řadu osočování a osobních útoků, které vůbec s předmětem debaty vůbec nesouvisely. Pokud jde o frekvenci osobních ataků, na nejvyšší příčce se pochopitelně držely dva celkem snadné terče obou stran, kterými jsou Andrej Babiš a Miroslav Kalousek, přičemž každý z nich je snadným terčem z jiných důvodů.  

Debata se pochopitelně neobešla bez vzájemných výčitek, kdo kdy co špatně udělal a kdo může za špatný stav naší země – samozřejmě zejména za stav naší ekonomiky. Vedle této málo produktivní části nechyběly ani útoky na některé aktuální kroky členů vlády, byť opět nesouvisely vůbec s hlasováním o důvěře celé vládě.  

Osvěžením parlamentní procedury bylo bezesporu vystoupení prezidenta Miloše Zemana. Bylo to poprvé, co se prezident republiky takové debaty zúčastnil, protože oba předchozí prezidenti se nechtěli takovou debatou pošpinit. Prezident – byť si neodpustil opět drobné šťouchance, se vyslovoval skutečně k jednotlivým slibům Sobotkovi vlády, někde s nimi polemizoval, někde přispěl vlastními představami, byť v mnohém opakoval své staré modely.  

Samozřejmě si neodpustil zmínit základní problém této vlády a jejího programového prohlášení, kterým je přemíra slibů a velice mlhavé představy o tom, kde na ně vzít. Zde byl asi nejpřínosnější Zemanův stesk nad tím, že musíme stále vymýšlet české cesty, zatímco v jiných evropských zemích existují fungující modely, které stačí jen převzít.  

Tento přístup byl dřív dán ideologickými předsudky, takže můžeme doufat, že se to pod tlakem okolností snad změní. Zemanovo srovnání se skandinávskými zeměmi mělo svou váhu, už proto, že tato vláda velice pravděpodobně brzy zjistí, že bez zvýšení daní – ať již korporátních nebo zavedení progresivní daně z příjmu – nebude moc své sliby splnit.  

Další významnou změnou v politice vlády – opět podporovanou prezidentem – je směřování k větší evropské integraci. Prezident dokonce tlačí na určení termínu přijetí eura, kterému se však současný ministr financí brání, a to z důvodů, u kterých není zcela jasné, zda nespočívají spíše v jeho pozici vlastníka významného potravinářského koncernu.  

Tato vláda ale bezesporu představuje – pokud jde o směřování země – zásadní změnu. Po ideovém vyčerpání naší pravice, které skončilo někdy i víceméně kriminálním počínám, nastupuje levicový koncept. Doufejme, že se našim politikům ho nepodaří stejně rychle zdiskreditovat.