Tomu, že by Miloš Zeman po neúspěchu Rusnokovy vlády skutečně pověřil Miroslavu Němcovou sestavením vlády nové, mohla věřit snad jen ona sama. Nelze předpokládat, že by tomu například mohl věřit někdo tak protřelý, jako je Miroslav Kalousek. Lpění na tomto předpokladu bylo pravděpodobně součástí taktiky, která si slibovala usvědčit veřejně Miloše Zemana z porušování pravidel parlamentarismu, podusit levici se vlastní šťávě a s nově obrozenou ODS vytáhnout do řádných voleb. Pravicoví stratégové ale v prvé řadě neodhadli reakci veřejnosti, v jejíchž očích se politici a politické strany totálně zdiskreditovali a která hledá spásu ve vládě silné ruky. Veřejnost také uvěřila prezidentovi, že Rusnokova vláda je skutečně vládou odborníků. Proto sázka na zisk politických bodů z obrany parlamentní demokracie nevyšla. Výsledkem byla tragikomická situace, kdy ještě dopoledne v den hlasování o důvěře vládě Karel Schwarzenberg apeloval na dodržování dobrých mravů ze strany prezidenta a srdnatě se zastával Karoliny Peake, která mu to večer velice milým způsobem vrátila.  

Tím se dostáváme k velice špatnému odhadu odolnosti vlastních lidí vůči současným politickým praktikám. Tak jako v minulosti několikrát, sehráli i tentokrát klíčovou roli přeběhlíci. V parlamentních kuloárech se nyní samozřejmě s patřičnou hořkostí hovoří o Lukoilu, vlivu Václava Klause a podobně. Pravicoví politici by si ale měli sebekriticky přiznat, že přeběhlíky používali velice často i oni a že první přeběhlíky – sociálně demokratické poslance Wagnera s Teplíkem - úspěšně použil již Václav Klaus.  

Při své starosti o osud parlamentarismu v České republice si mohli pravicoví politici uvědomit, že parlamentní demokracie není možná bez fungujících a důvěryhodných politických stran. Výsledkem jejich chybné strategie je nyní zcela rozložená ODS a vnitřně rozvrácená ČSSD, jejíž předseda bude muset svádět bratrovražedný a zřejmě marný boj o to, aby ho Miloš Zeman v případě vítězství ČSSD skutečně pověřil sestavením vlády. Z této situace mohou mít radost jen nové subjekty typu Babišova hnutí Ano. Přitom stačilo velice málo, totiž rozhodnout se pro rozpuštění sněmovny již v době pověření Jiřího Rusnoka sestavováním vlády. Chtělo to jen trochu realismu.