Otázka války v Koreji - Zemi jitřní svěžesti (korejsky Čoson) mi proběhla hlavou, když jsem ho v pátek 17. března spatřil v TV - CNN, jak se ze strážní věže v Panmundžomu dívá dalekohledem do Severní Koreje, a pak jsem se ve zprávách dozvěděl, že Pchjongjang postavil před dilema: vzdát se atomových zbraní, anebo riskovat válku s Amerikou.
USA mají v jižní Koreji atomový arzenál a téměř 60.000 vojáků. Sedmá flotila, která patroluje nedaleko, je vyzbrojena raketami s nukleárními hlavicemi. V Japonsku jsou další tisíce příslušníků US-Army a na ostrově Guam další atomovky. Jižní Korea má 600.000 mužů ve zbroji.
Armáda severní Koreje jich má milión. Elitní jednotky jsou v bojové pohotovosti dnem i noci v podzemních horských úkrytech severně od demilitarizovaného pásma na 38. rovnoběžce. V horách je také ukryta obrovská palebná síla dalekonosných děl, které mají Soul na dostřel. A hlavně, jejich bůh-vůdce Kim Čong- il má prst na atomové spoušti.
To vše je však pouze viditelný jícen sopky, která uvnitř skrývá smrtící tsunami s nepředvídatelným dosahem.
Připomeňme si, že USA a Jihokorejci jsou technicky stále ve válečném stavu se Severokorejci a Číňany, neboť válku z let 1950-53 nezakončili mírovou smlouvou, ale uzavřením dočasného klidu zbraní. Stačí, aby na schůzi Vojenské komise v Panmundžomu dohlížející na příměří představitel některé válčící strany (...chtěl jsem napsat vstal, ale ve VK i menší šarže oslovují vyšší v sedě...) prohlásil, že od této chvíle se jeho strana necítí být vázána dohodou o příměří. Stoupne si, nasadí čepici a bez pozdravu odejde. Tak jednoduché to může být...pokud ovšem by se někdo tou hloupou formalitou (všichni signatáři na ní přistoupili) vůbec chtěl obtěžovat; dnes se napřed bombarduje a pak oznamuje.
Podle Pentagonu by US-Army v nové konvenční válce ztratila 250.000 vojáků a počet zabitých Korejců, na obou stranách, vojáků i civilistů, by mohl přesáhnout milión lidí. Ale to je odhad z roku 2007. Od té doby se smrtonosná výkonnost armád nesmírně vylepšila.
Historie by se mohla opakovat. Tak jako v první válce, Země jitřní svěžesti by i v druhé mohla být dvakrát převálcovaná od severu k jihu a zpět, aby skončila zas tam, kde začala.
Jenže reprízu Severokorejci ani Američané nepřipustí. Pokušení zasadit taktické nukleární zbraně a rozhodnout válku během čtyřiadvaceti hodin je příliš silné. Obě strany hovoří o odvetném útoku, ale jsou připraveny udeřit první. Vítězi, jak známo, odjakživa přísluší právo rozhodnout, kdo byl obětí a kdo útočníkem.
Zde je hlavolam pro všechny stratégy-amatéry: Co by se stalo, kdyby se Kim zbláznil a udeřil první? Co by se stalo, kdyby to udělal Donald? A jak by v prvním případě reagovali Číňané a Rusové, a jak v druhém?
Že severní Korea má atomové bomby je jistě nežádoucí a potencionálně nebezpečný fait accompli.
Že zničit je válkou představuje obrovské riziko, je zřejmé.
Že se jich vládnoucí elita vzdá, neočekávejme. Soudruzi jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že kdyby Irák měl zbraně hromadného ničení, Američané by se neodvážili jej zničit. Vzali si rovněž poučení z Libye, která jako oni koupila nukleární tajemství od otce pakistánské atomové bomby Dr. Abdula Quaadera Khana a pak udělala chybu, že je zavřela do trezoru. Kim Čong-il si jistě připomíná vstávaje lehaje, jak skončil Khadafi.
Rex Tillerson je ministr zahraničí, ne války. Tím je penzionovaný generál mariňáků James „Mad Dog" Mattis. Řinčení zbraněmi a víření válečných bubnů má v popisu práce. Dělá ji dobře. Kdyby mu nefušoval do řemesla, mohl by se Rex cele věnovat svému novému povolání –diplomacii. Jednat –jaw jaw- je lepší než válčit –war war, říkal Churchill, který dobře věděl o čem mluví.
Autor je novinářem žijícím v Ženevě a byl velitelem inspekčních skupin Dozorčí komise neutrálních států v Koreji.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
autor: PV
