Pamatuji si, že to bylo v pondělí 10. března 2003 v osm hodin večer. Zapnuli jsme France TV 1. Po presidentské znělce hlasatel oznámil, že uslyšíme projev presidenta francouzské republiky. Objevil se záběr na L‘ Elysée a po něm zaplnil obrazovku Chirac. Vážný až strnulý, chvíli hleděl beze slova do kamery. Nejen celá Francie a Švýcarsko, ale všichni Evropané, kteří si uvědomovali, že postoj Francie může rozhodnout o válce a míru, a s napětím čekali, co řekne.

„Irák dnes nepředstavuje žádnou bezprostřední hrozbu,“ prohlásil. „Francie volá k odpovědnosti každého, aby byla respektováno mezinárodní právo…“

Poté Chirac oznámil, že Francie bude vetovat v Radě bezpečnosti každou resoluci, jejímž cílem by bylo legalizovat válku proti Iráku. Jestliže americký president George W. Bush a jeho spojenci v čele s britským premiérem Tonym Blairem chtějí zničit režim Saddáma Husseina , budou to muset udělat nezákonně, bez souhlasu OSN, a nést za svůj čin plnou odpovědnost.

Bylo to NE, které otřáslo západním světem. NE, které pro mnohé z nás se zdálo být světélkem na konci tunelu. Během následujících osmi dní se L‘ Elysée stalo hlavním štábem tábora míru, v němž byli rovněž německý kancléř Gerhart Schröder a ruský president Vladimír Putin. Osmnáctého března Chirac znovu varoval Bushe a Blaira: „Válka je vždy poslední východisko. Je to vždy důkaz selhání. Je to nejhorší ze všech řešení, protože přináší smrt a bídu.“ Na druhý den Američané napadli Irák.