Hlavní město Džibúti s víc jak půl milionem obyvatel získalo pověst soudobé Casablanky, kde chybí jen Humphrey Bogart s Ingrid Bergmanovou a Rick Café. Ale ten bar je nahraditelný, o čemž bude řeč v dovětku, jakož i o velkých vyhlídkách pro něčí dobrodružnou povahu.

Malé země s malými přírodními zdroji slují vynalézavostí, s níž se převtělily do finančních útočišť pro pochybné banky a změnily osud svého lidu. Džibutsko, třetí nejmenší země afrického kontinentu, našlo jinou cestu k hospodářskému rozkvětu: pronajmout svou neplodnou, písčitou, skalnatou zemi vojenským základnám.

Směrem k moři se Džibutsko otvírá k průlivu Bab-al-Madab spojujícím Rudé moře s Adenským zálivem Indického oceánu. Jeho sousedy jsou Eritrea na severu, Etiopie na západě a jihu a Somálsko na jihovýchodě.

Geostrategicky je to vstupní brána do Afriky par excellence. Angličtí a francouzští kolonizátoři pro ni prolili hodně krve, vlastní i domorodců. Spor ukončili v roce 1888 mírovou smlouvou, Francouzi vyhlásili nad džibutským přístavem protektorát, pak k němu připojili okolí a vzniklo Francouzské Somálsko. Po druhé světové válce bylo prohlášeno za zámořské území Francie a samostatnost získalo až v roce 1977. Stalo se tak v rámci francouzské dekolonizační politiky, kterou De Gaulle shrnul směrnicí „odejdeme, abychom zůstali“, čili předáme moc našim loutkám.

Z toho plyne, že Francie považuje tenhle strategicky důležitý kousek Afriky za svůj záhonek. Že nemohla odepřít Britům krví posvěcené právo do něho strčit vojenskou botu, je jasné. Washington jednal rovnou s džibutským prezidentem Ismailem Omarem Guellehem. Idem Italové a Japonci. Němci a Španělé se spokojují s podnájmem na základně francouzské cizinecké legie nedaleko Džibúti. Všichni žili v klidu pospolu (jsme přece spojenci), špehovali se navzájem, co kdo dělá, ale pak přišli Číňané, a všichni teď špehují Číňany, a ti špehují všechny ostatní. Selanka skončila. To bylo před dvěma lety.