Již předtím 28. března padl Madrid, o dva dny později pak byla frankisty osvobozená Valencie, sídlo republikánské vlády. Levicové násilí skončilo.
Občanská válka ve Španělsku nezačala pouze proto, že většina španělských generálů odmítla vládu tzv. Lidové fronty, která velmi těsně zvítězila v parlamentních volbách v únoru 1936. Ale proto, že vlády se ujali socialisté, komunisté a anarchisté, kteří nedokázali a možná ani nechtěli udržet v zemi pořádek. Docházelo k pogromům a útokům na katolíky a vůbec na všechny oponenty vládnoucí levice, byly rabovány kostely, vražděni duchovní a laici. Republikánská policie zvaná úderné gardy se místo zajišťování pořádku často k těmto násilnostem připojovala a klidně přihlížela tomu, jak se zemědělcům pálila úroda.
Nacionalisté opakovaně vyzývali vládu, aby proti převážně komunistickým a anarchistickým zločincům zakročila. V červnu 1936 pak pravicový poslanec Gil Robles přečetl v Parlamentu jako poslední varování seznam levicových ukrutností a zvěrstev. Byla to smutná statistika: 160 vypálených kostelů, 269 převážně politických vražd, 1287 případů násilného napadení, 69 demolovaných kanceláří, 10 vyrabovaných redakcí. A varoval přítomné, že země nemůže žít v anarchii. Když ale marxisté zavraždili o měsíc později křesťanskodemokratického poslance Calva Sotela, trpělivost španělských vlastenců skončila. Začalo vojenské povstání, jehož vrchním velitelem se stal generál Franco, který od svých stoupenců dostal titul Caudillo (vůdce).
Konzervativním a národním vlasteneckým silám, ke kterým se přidala velká část španělské armády a drtivá většina vyšších důstojníků, se brzy podařilo ovládnout velkou část území hlavně na severozápadě, západě a jihozápadě a jihovýchodě Španělska.
Radikální levicové bojůvky, tvořené převážně anarchisty, rozpoutaly v oblastech pod kontrolou republiky brutální teror vůči katolíkům a další protivníkům. Zavražděny byly na sedm tisíc duchovních a několik desítek tisíc laiků jenom kvůli své víře. Obětí brutálního levicového teroru se staly i stovky dětí. Jak uvádí ve svých Dějinách 20. století americký historik Paul Johnson, v provincii Ciudad byla matka dvou jezuitů zavražděna tak, že jí byl vražen do krku kříž. Někteří kněží byli upáleni, jiní zaživa pohřbeni, jiným byly uřezány uši. Přitom se katolická církev povstání proti republikánské vládě aktivně nezúčastnila, později se však vzhledem k násilnostem ze strany republikánů logicky přidala k druhé straně. Řada španělských mučedníků byla později svatořečena za svoji statečnost a věrnost katolické víře.
Slavnou báseň na jejich počest napsal vynikající francouzský básník Paul Claudel
Sesterské Španělsko, svaté Španělsko - dobře sis vybralo!
Jedenáct biskupů, šestnáct tisíc kněží umučených – a ani jeden neodpadl
Pravdou také je, že na povstaleckém území se frankisté rovněž se svými nepřáteli nijak nepárali a i oni se dopustili neomluvitelných zvěrstev. Ovšem původci násilnických orgií byli jednoznačně republikánští levičáci.
Povstalcům generála Franca pomáhaly nacistické Německo a fašistická Itálie, druhé straně pak Sovětský svaz. Republikáni ovšem měli smůlu, jakmile vybrali pokladnu a nemohli Rusům za zbraně platit, tak na příkaz Stalina jim na podzim roku 1938 dodávky skončily.
V republikánském táboře navíc panovala silná řevnivost mezi komunisty a anarchisty a to všechno přispělo k jeho porážce. Stávalo se například, že dělostřelectvo kontrolované komunisty odepřelo palebnou podporu pěchotě pod velením anarchistů.
To že Francovi pomáhali Hitler s Mussolinim, není dobrou vizitkou, ale je třeba si uvědomit, že se tak stalo v době, než začala ta největší nacistická zvěrstva a Stalinův režim nebyl o nic lepší. A ve srovnání s tehdejším Sovětským svazem byla fašistická Itálie rájem na zemi. Navíc španělský Caudillo obou diktátorů jenom pragmaticky využil, a když ti po něm chtěli, aby Španělsko bojovalo v II. světové válce jako spojenec Německa a Itálie, tak to odmítl a jeho země zůstala neutrální. Franco neměl zájem válčit se Západem a k dobru mu slouží i fakt, že nevyužil tísně Velké Británie, která v roce 1940 zůstala v boji proti Německu osamocena, a španělské jednotky nezaútočily na Gibraltar. Německu poslal na pomoc na východní frontu tzv. Modrou divizi složenou z dobrovolníků o zhruba 18 000 mužích. Tito dobrovolníci se však museli zavázat, že budou bojovat výhradně proti bolševismu a SSSR. Franco totiž nezapomněl, že Sovětský svaz podporoval jeho nepřátele.
Francův režim později zemi ekonomicky stabilizoval a v šedesátých letech přivedl k velkému hospodářskému vzestupu. Když se pak někteří českoslovenští emigranti po srpnu 1968 dostali až do této země na Pyrenejském poloostrově, tak tvrdili, že je to tam lepší než v jejich původní komunistické vlasti.
Je fakt, že režim generála Franca byl autoritativní, nicméně nebyl tak strašný, jako například komunistické diktatury v padesátých letech v sovětském východním bloku. Španělsko tehdy například umožňovalo svým obyvatelům svobodné cestování, komunisté nikoliv. Úsměvně působí vyprávění pamětníků z caudillovy éry, že na zakázané filmy se museli jezdit dívat do Francie.
Asi nejpřesněji to vystihl britský premiér Winston Churchill, který řekl, že Francův režim sice není podle jeho gusta, ale pořád lepší než Stalinova rudá hrůzovláda v bolševickém Rusku. A nabízí se další srovnání, ano frankisté po svém vítězství nechali popravit denně i stovky republikánů. To sice nebylo úplně v pořádku, ale měli k tomu důvod. Kdežto v Sovětském svazu bývalo v té době běžné, že oblastní šéf NKVD (sovětské gestapo) dostal třeba příkaz, že denně musí zatknout a odsoudit k smrti 200 lidí. Na popravištích tak končili i nevinní lidé.
Ano, frankistický režim nebyl ideální, ale ve srovnání s levicovými republikány byl jednoznačně menším zlem.
Jan Ziegler
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
