Obecní a městská zastupitelstva si v dobách Rakouska mohla svobodně zvolit jednací jazyk. Čili v českých obcích jednala česky, v německých německy, v Haliči třeba ukrajinsky nebo polsky atd. Bylo to jednoduché a správné.
Místní názvy byly čistě záležitostí místních samospráv, které o nich mohly svobodně rozhodovat. Proto i za Rakouska existovaly v českých a moravských městech nebo obcích např. Žižkova alej, Husovy sady, Park Prokopa Holého atd. Žádný předpis tato pojmenování českým zastupitelům nezakazoval.
Rakousko nemělo stanoveno úřední jazyk, a neexistovaly v něm ani národnostní menšiny. Je pravdou, že z praktických důvodů se při vnitřním úřadování používala němčina, která byla i velící řeči v armádě. Ale je faktem, že císař František Josef I. při jedné armádní inspekci pochválil českého velitele, který svým českým vojákům vysvětloval, co mají dělat, nejdříve v češtině.
V habsburské monarchii bylo také zvykem, že v německých oblastech se státní úředníci rekrutovali z Němců, v českých z Čechů atd. a fungovalo to bez problémů. Na železnici průvodčí hlásili názvy stanic v českém jazykovém území česky, v německém německy atd.
Při zasedání Říšské rady, tedy rakouského parlamentu zahajoval každý poslanec sněmovní řeč ve svém jazyku, aby zdůraznil příslušnost ke svému národu a teprve pak přešel do němčiny.
V roce 1880 byla v českých zemích zavedena tzv. Stremayrova jazyková nařízení, podle kterých byly úřady povinny komunikovat se stranami v jazyce podání, tedy na česká odpovídat česky a na německá německy.
Prvorepublikové Československo přijalo Zákon 122/1920 Sb. podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanovily zásady jazykového práva v republice Československé. Ten mimo jiné stanovil neexistující jazyk československý jako úřední a také omezil menšinám používání jejich jazyků. Ty byly omezené jen na oblasti, kde žilo minimálně 20% příslušníků národnostní menšiny.
Státní zaměstnanci i na území obývaných v drtivé většině národnostními menšinami byli většinou Češi a třeba též ve vlacích na trati Liberec – Jablonec nad Nisou – Tanvald, která vedla téměř čistě německým územím, měli průvodčí nařízeno hlásit stanice česky. Na rozdíl od habsburské éry byli železničáři v německých Sudetech v éře první republiky Češi. Místní názvy, které byly za monarchie doménou obecních zastupitelstev, muselo i v té nejzapadlejší Lhotě za Československa schvalovat pražské ministerstvo vnitra. To byl rozhodně výrazný krok zpět.
Je tedy pravdou, která se mnohým lidem líbit nebude, že v některých oblastech bylo Rakousko svobodnější než jeho nástupnický stát – republika Československá, jak zněl oficiální název.
Jan Ziegler
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
