Toto je datum skutečného osvobození Prahy, které oprávněně slavíme jako Den vítězství. Je dobré si hrdinství našich předků v boji s nacismem připomenout.

Vážím si hrdinství obyčejných vojáků Rudé armády, z nichž mnozí bojovali hlavně za svoji vlast a nikoliv za Stalina a bolševiky. Nikdo rozumný nebude zpochybňovat fakt, že většinu území Československa obsadila Rudá armáda a padlo zde přes 140 tisíc jejich vojáků. Na tom však z velké části nesla vinu i ruská tradice, podle které lidské životy nemají žádnou cenu. Rudoarmějci byli často chudáci pod velením nelidských maršálů a generálů, kteří nehleděli na obrovské ztráty a často je hnali do nesmyslných útoků na dobře opevněné německé pozice. V tom vynikal také maršál Ivan Koněv, který byl velmi necitelný ke svým podřízeným a jehož I. ukrajinský front vstoupil do Prahy

Naše hlavní město mohlo být přitom osvobozeno už daleko dříve, ale bohužel stalo se obětí politických pletich a slabosti vrchního velitele západních spojenců amerického generála Dwigta Eisenhowera. Ten začátkem května uvěřil velitelům Rudé armády (byla to lež), že jejich operace směřující k osvobození Prahy už začala a dal příkaz veliteli 3. americké armády generálu George Pattonovi, aby dodržel dohodnutou í demarkační linii Kraslice — Karlovy Vary — Plzeň — České Budějovice.

Jak potvrzuje ve svých pamětech vojenský velitel Pražského povstání generál Karel Kutlvašr, faktický německý vládce Protektorátu Čechy a Morava, státní tajemník Karl Hermann Frank mu při jednáních potvrdil, že Němci jsou připraveni, vzdát se Američanům. Ti přitom už 6. května ráno osvobodili Plzeň a do Prahy mohli klidně dorazit o den později, protože by prakticky nenarazili na odpor. Vinou ruské komunistické ideologické zaslepenosti tak v našem hlavním městě zbytečně umřely tisíce lidí.