Před koncem II. světové války se v Moskvě konala jednání mezi zástupci komunistické a nekomunistické emigrace o budoucím uspořádání Československa. Jejich výsledky pak byly vyhlášeny v Košicích a zároveň prezident Edvard Beneš jmenoval novou vládu v čele s proruským kolaborantem Zdeňkem Fierlingerem.

Chybou bylo, že zástupci demokratických politických stran přijeli z Londýna do Moskvy bez vlastního konceptu a tak se za základ jednání vzal komunistický návrh na to, jak to má po válce u nás vypadat.  V praxi to znamenalo totální podřízení se Stalinovu Sovětskému svazu. To bylo ovšem nejen velkou chybou, ale spíše zločinem. Tato cesta nakonec vedla ke komunistickému teroru, tisícím mrtvých, rabovaní našich přírodních zdrojů, hlavně uranu a především velké zaostalosti naší země za vyspělým Západem. Sami komunisté ve svých expertizách přiznávají, že východní blok na svůj západní protějšek ve vědě a technice, snad s výjimkou zbrojního a kosmického průmyslu, nestačil.

Komunistické Rusko mělo být našim vzorem, ale ptám se v čem? V represích, vraždách, v bídě? Ještě na začátku šedesátých let minulého století nastal v tehdejším SSSR hladomor.  Směšné bylo, jak nám za příklad dávali čeští a slovenští soudruzi sovětské zemědělství, které v těch nejúrodnějších oblastech dokázalo vyprodukovat ani ne třicet metráků oblí na hektar, to byla tak polovina našich průměrných výnosů.