Polemizoval s mojí kritikou vůdce českých komunistů Vojtěcha Filipa za jeho výrok, že Sovětský svaz nikdy nikoho vojensky nenapadl. Stačí ovšem jenom jediný moment, který vyvrací tuto komunisty vytrvale opakovanou lež. A tou je sovětské napadení Finska na podzim 1939, za které byl tehdejší SSSR označen za agresora a vyloučen ze Společnosti národů.

Co se týče Polska, tak komunistický Sovětský svaz napadl tuto zemi 17. září 1939 bez vyhlášení války, čímž hrubě porušil mezinárodní právo, protože tato země v té době z právního hlediska stále existovala. Navíc Stalinovo Rusko udělalo cár papíru z rižského míru z roku 1921 a z polsko-sovětské smlouvy o neútočení z roku 1932, které garantovaly východní hranice Polska.

Aktivní sovětská pomoc německým nacistům 

Pobaltské republiky okupoval SSSR v roce 1940, kdy donutil tamní prezidenty jmenovat komunistické vlády připravené v Kremlu, Poté v Litvě, Lotyšsku a Estonsku nová komunistická vedení zorganizovala volby dle sovětského vzoru, které se vyznačovaly terorem vůči nezávislým nekomunistickým kandidátům a pro jednotnou kandidátku údajně hlasovalo ve všech třech případech více než devadesát procent voličů. Pravdou však bylo, jak uvádějí historici Luboš Švec, Vladimír Macura a Pavel Štol v knize Dějiny pobaltských zemí, že v Litvě dosáhla volební účast odhadem 18 – 32% registrovaných voličů. Tyto volby byly tak dokonale zmanipulované a chybějící domácí obyvatele nahradili sovětští vojáci. Čili k regulérnosti měly hodně daleko. Sovětská okupace znamenala prudké snížení životní úrovně Pobalťanů, nastal nedostatek spotřebního zboží a potravin, před obchody se objevily pro socialismus tak typické fonty. Nelze se tedy divit, že již v prosinci prvního roku okupace stávkovali proti drahotě, vynuceným přesčasům a zrušení nezávislých odborů dělníci v továrně Rudý Krull v Tallinu.