Aby bylo jasné, vážím si každé babičky, která na stavbu Národního divadla dala třeba jen jednu zlatku, přestože sama měla málo. O takových platí novozákonní Ježíšovo podobenství o vdoviných haléřích. Boháči dávali do chrámové pokladnice velké peníze, kdežto nemajetná vdova tam dala jen dvě malé mince. Podle Markova evangelia Ježíš řekl: „Ta chudá vdova dala víc než všichni ostatní. Všichni ti boháči dávali z peněz, které jim přebývají. Chudá vdova dala všechno, co měla.“

To je samozřejmě hezké a taková vdova si z lidského hlediska zaslouží uznání. Jenomže pragmaticky musíme uznat, že v případě pražského Národního divadla byly velké dary rozhodující. Sám rakouský císař a český král František Josef I. věnoval celkem před požárem i po požáru 34 tisíc zlatých. Pro srovnání zedníci, kteří divalo stavěli, si denně vydělali jen o něco víc než jednu zlatku. Velkou sumou přispěl podle webu Národního divadla i kníže Lobkovic, který na ně věnoval 6 tisíc zlatých.