Vyhození dvou královských místodržících Jaroslava Bořity z Martinic a Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka společně s písařem Fabriciem z oken Pražského Hradu, které všichni tři přežili, protože spadli na smetiště, bylo reakcí na zavření protestantského kostela v Broumově, patřícího řádu benediktýnů a zboření dalšího nekatolického chrámu Hrobu, který vlastnilo pražské arcibiskupství. Protestanti to považovali za porušení Rudolfova Majestátu z roku 1609, který zajistil každému obyvateli českého království (pro Moravu tento výnos neplatil) včetně poddaných svobodu náboženského vyznání a v královských městech i právo výstavby kostelů. Jenomže nastal spor, katolíci tvrdili, že lidé tedy mohou vyznávat svoji víru, ale v místech patřících katolické církvi, nemají jejich obyvatelé právo stavět své chrámy, kdežto protestanti tvrdili, že pro církevní zboží, platí stejná práva jako pro královské včetně možnosti stavby kostelů. Ještě bych dodal, že štěstí měl nejvyšší kancléř Království českého a zásadový katolík Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, který nebyl přítomen, a tak okenní let neabsolvoval.

Byla to od Stavů hloupá nepromyšlená akce a vzpoura proti legitimnímu českému králi Matyášovi a po jeho smrti v roce 1619 jeho nástupci Ferdinandu II. Habsburskému, kterého si ještě Matyášova života v roce 1617 dobrovolně zvolili za českého krále. Přitom Ferdinand II. v době svého nástupu na český trůn tedy rok po vypuknutí stavovského povstání slíbil zachovávat Majestát, když se mu podají. Navíc si povstalci nezajistili ani podporu na celém českém území. Významná královská města Plzeň a České Budějovice zůstala věrna Habsburkům a povstání zavrhla. České Budějovice se navíc ubránily pokusu stavovského vojska vedeného Hohenlohem o dobytí, což mně obzvláště těší.

Stavové si neuvědomili, že takový podnik jako je svržení panovníka, stojí hodně peněz. Navíc si zpočátku ani nezajistili podporu Moravy, která se k povstání přidala až v roce 1619. To bylo v důsledku varování moravského šlechtice z Jednoty bratrské Karla staršího ze Žerotína, který upozorňoval na fakt, že císař a král Ferdinand II. má daleko větší možnosti než vzbouření Stavové. Také jako jediný protestant mohl po bělohorské porážce dožít na svých panstvích, která mu nebyla zkonfiskována, a on ani nemusel přestoupit na katolickou víru.

Další velkou chybou bylo zvolení slabocha Friedricha Falckého za českého krále. Tím povstalci proti sobě akorát poštvali saského luteránského knížete Jana Jiřího I., který měl od nich přislíbenou českou královskou korunu. Ten se cítil ponížen a uražen, přešel na stranu císaře a jako jeho spojenec pacifikoval se svými vojsky Horní a Dolní Lužici. Později je pak od něj saský vládce dostal za odměnu a obě tradiční součásti Zemí koruny české byly definitivně ztraceny.