Komunistická propaganda omílala Sokolovo jak se dalo, a Otakar Vávra o něm natočil mizerný film. Představitel hlavního hrdiny nadporučíka Otakara Jaroše Martin Štěpánek si vždy vyčítal, že tu roli vůbec vzal.

Jak tomu bylo za komunistů běžné i boj československých vojáků u Sokolova byl rudými agitátory zneužit a zfalšován. Soudruhům se například nehodila skutečnost, že velitel roty Jaroš, který při obraně Sokolova padl a posmrtně byl povýšen do hodnosti kapitána a vyznamenán řádem Hrdiny Sovětského svazu, patřil k přesvědčeným stoupencům demokratické Československé republiky a komunisty, kterým se u naší jednotky říkalo pohrdlivě hvězdáři, nenáviděl. To samé platilo pro většinu československých vojáků, kteří bojovali za porážku nacistů a svobodu Československa a nikoliv za komunistický režim. Rudí falzifikátoři dějin nám také zamlčovali, že většinu Čechoslováků u jednotky, která se zformovala v Buzuluku, tvořili Židé, a hodně z nich sem narukovalo rovnou ze sovětských koncentráků – gulagů, což je zachránilo před smrti hladem. Mnozí nováčci byli v tak zbědovaném stavu, že nejdřív museli dostat pořádně najíst, aby zesílili a teprve pak byli schopni výcviku.

Uznáni si zaslouží IDNES respektive jeho odnož TechNet.cz a renomovaný vojenský historik Jiří Fidler za uvedení sokolovských mýtů na pravou míru.

Československá vojenská jednotka v síle praporu o zhruba tisíci mužích vedena podplukovníkem Ludvíkem Svobodou byla spíše propagandistickou záležitostí a velení Rudé armády mělo velký problém s tím, kde Čechoslováky nasadit. Nakonec je přidělilo Voroněžskému frontu, v jehož rámci se měli zúčastnit obraných bojů na řece Mži.

Připomeňme si celkovou situaci. Po vítězství u Stalingradu pronikla Rudá armáda daleko na západ a 18. února obsadila bývalé hlavní město Ukrajiny - Charkov. Jenomže se příliš prodloužily a navíc ztížily jeji zásobovací trasy. To dokazuje i přesun československé jednotky na frontu kdy vojáci museli jít z Valkuji do Charkova 350 kilometrů pěšky, protože železnice byly v této oblasti zničené.

Je potřeba si poctivě říct, že z hlediska vývoje na frontě neměla sokolovská bitva žádný smysl. V tu dobu již zahájila německá armáda skupiny Jih vedena polním maršálem Erichem Mansteinem, který patřil k nejlepším německým velitelům za II. světové války, drtivý protiútok, jehož výsledkem bylo opětovné dobytí Charkova. Německý úder svíral jako kleště Rudou armádu a Čechoslováky ze severu a jihu. Držení pozic u Sokolova za každou cenu proto bylo k ničemu. Československý prapor měl štěstí, že jej z hrozícího obklíčení dokázal vyvést Svobodův zástupce štábní kapitán Bohumír Lomský (pozdější ministr národní obrany). Ten předvedl výborný výkon už z toho důvodu, že sovětské velení zamlčovalo československým vojákům po čtyři dny hrozící katastrofu.

Ovšem i samotné boje u této ukrajinské vesnice byly sporné. Je nepochopitelné, proč československá jednotka vysunula obranu ze severního břehu Mže na jižní do Sokolova. Z taktického hlediska to bylo úplně špatně, protože v těchto místech byli obránci v „dolíku“ a němečtí vojáci na ně útočili z výhodných pozic z přilehlých svahů. Navíc mezi břehy řeky a Sokolovem byla otevřená a nekrytá krajina, která znemožňovala jak ústup, tak přísun posil.

Tím samozřejmě nechci zlehčovat hrdinství československých vojáků. Ti podali vynikající odhodlaný výkon proti silnějšímu nepříteli, ale bohužel kvůli nepochopitelným chybám v organizaci bojů přišel náš prapor o čtvrtinu svého stavu.

Statečnost československých vojáků za II. světové války si musíme připomínat a můžeme na ně být právem hrdi. Bylo by však hloupé přitom zkreslovat či zamlčovat pravdu!