Teď už to zvládají terminologicky bez zaváhání a do zadního pavilonu, třída za záchody, holčičí s Fifinkou, klučičí s Pinďou, už trefí samy. V roli vítaných návštěvníků, kteří po dlouhé době rozvíří vzduch, se obřadně registrujeme. Děti nedočkavě žádají obálky a přesvědčují nás, která plenta je klučičí a která holčičí. Obálky drží nad urnami tak dlouho, dokud si nejsou jistí, že je sleduje každé oko v místnosti.

Odkládám to až mezi dveře, aby mohl muž utéct, on to nerad. „Můžu se zeptat, to máte odněkud nařízené, že o tom referendu nesmíte říkat?“ Komisaři se diví a vrtí hlavami. „Tak proč to neděláte?“ ptám se. O patro výš probíhá dobře utajené místní referendum, právě v tomto termínu ke stornování projektu nové miliardové radnice a nastavení finančních limitů.

Spousta voličů referendum vůbec nezaregistrovala, navíc je přehlcené zbytečnými otázkami a sofistikovaně rozdělené do třetin na troje po sobě jdoucí volby, aby voliče jednoduše umořilo. Otázky k radnici samozřejmě připadají na druhé kolo senátních doplňovaček, kdy nepřijde skoro nikdo. Takže dozajista nebude platit. Proto je taky ve druhém patře, kam se normálně nechodí, označené skromnou šipkou. A dole vám neřeknou nic.