Nezažil jsem posměšky, že moje matka je svobodná máma. A nebylo to tehdy samozřejmé. Na Nádražní ulici Železničářská 924 v Ústí nad Labem jsem prožil svoje dětsví mezi spoustou cizích babiček a dědů, kterým jsem tak mohl říkat (vlastní jsem neměl). Mnoho si jich pamatovalo obsazení Sudet. Mnoho jich bylo v roce 1938 donuceno jen s pár švestkami opustit město. Zůstali jen železničáři a pak i ti co byli totálně nasazení.

Při krásných letních večerech vyprávěli co pod Němci zažili. Vzpomínali na ty železničáře, co odváděli přímo o lokomotiv na popraviště. O transportech ruských zajatců, co byli ve vagonech mrtví se živíma, za podaní hrnku vody či kousek chleba byla kulka. Na zabírání židovských obchodu a jejich odvlečení do lágrů. Na chování Němců k českému obyvatelstvu, co tam zůstalo plnit svoji službu na železnici. Na ten pocit, který jim byl na každem kroku dáván, že jsou nižší rasa. Přes nádraží, které bylo blízko, projelo prý dost transportů smrti. Vyprávěli, jak vybouchla muniční továrna či sklad a tu údajně měli na svědomí wervolfové. Okolo Ústí jich bylo dost, dle pamětníků. Pak následoval masakr na mostě. Ten někteří popisovali, že nejaktivnější lidi, co to udělali byli byvalí poněmčení Češi. Nikdo je nelitoval, pamatovali si jak se do poslední chvíle Němci chovali. Byla tam i jedna sudetská Němka, která do odsunu nemusela, jejího muže zastřeli za protinacistický odboj. Nikdo z těch, co tu dobu přežili neměli pocit viny za vyhnání Němců. Udělali tu dost svinstva a zvěrstva. Dnes se jim jezdíme omlouvat a na ten most pokládat věnce. Žádná omluva stran Němců nemůže odčinit zvěrstva, kterých se dopouštěli. Neviné děti zplynované při likvidaci Lidic. Lidi popravené na konci války. Nedivím se těm lidem, co to přežili. Nedivím se té hrozné nenávisti ke všemu německému ještě v roce 1967. Všichni ti dědečkové, babičky, strejdové a tety už jsou mrtvý. Dnes ti, kdo to nezažili, jdou na sraz Sudeťáků div né s pláčem za odsun. Odsun byl celkem mírný trest za mrtvé a umučené české lidi. Jsem a budu proti omluvám a lezením na jejich srazy. Člověk, co tam jde, plive na mrtvé svého národa.