Podle Robejška existují pouze dva základní národní zájmy: bezpečnost a blahobyt. Ty se odvíjejí od jedinečné situace určitého státu v danou chvíli. Národní zájmy různých zemí se prý překrývají jen ve zcela výjimečných situacích. Robejšek tvrdí, že evropské sjednocení je s národními zájmy v přirozeném rozporu. Jako příklad uvádí to, že chudší Slovensko musí platit na bohatší Řecko proto, aby přežily německé a francouzské banky. Státy zkrátka hájí své zájmy. Podle Robejška to není nic nového, proto je třeba dbát o vlastní bezpečnost a blahobyt, protože nikdo se o to nepostará tak jako my sami.
Robejšek připouští, že nástrojem uskutečňování národních zájmů může být i EU. Spolek států sice omezuje nezávislost svých členů, ale nabízí za to vyšší účinnost a stabilitu. Hlavní otázka, kterou klade, ale zní, zda k tomu přispívá i současné prohlubování evropské integrace. Robejšek na ni odpovídá záporně, zároveň dodává, že vzhledem k naší geopolitické poloze pro nás není výhodné z EU vystoupit. Naše členství by ale rozhodně neprohluboval, hlavní starostí vůdců malých národů má totiž být zachování maximálně možného manévrovacího prostoru. Na námitku, že opuštění hlavního evropského proudu povede k tomu, že o nás budou rozhodovat ostatní, reaguje příkladem Slováků. U nich je patrné, že státy naší velikosti nemohou dělat nic jiného než poslouchat. Robejšek přiznává, že rozpad eurozóny by pro nás měl závažné důsledky, zároveň ale dodává, že srovnatelné následky může mít i snaha o její udržení za každou cenu.
Jaké jsou Peheho protiargumenty? Na úvod Pehe zpochybňuje Robejškovo tvrzení, že existují pouze dva národní zájmy. Pehe poukazuje na to, že např. v zemi s autoritářským zřízením, kde je sice zajištěn Robejškův blahobyt a bezpečnost, může být národním zájmem zdejších lidí nějaká forma svobodného politického uspořádání. Z toho vyvozuje, že blahobyt ani bezpečnost nikdy neexistují mimo svět hodnot. Národními zájmy podle něho mohou být dokonce i některé hodnoty. Dále Pehe polemizuje s Robejškovým důrazem na zachování maximálního manévrovacího prostoru. Ten je podle něho nesmyslný ve chvíli, kdy vyvážíme téměř 80 procent svého exportu do zemí EU. Naše situace je prý podobná situaci člunu vlečeného velkou lodí. Blahobyt, o kterém hovoří Robejšek, téměř cele záleží na velké lodi, takže snaha o manévrovací prostor není ničím jiným než hrou pro obecenstvo na člunu. Podle Peheho národní zájmy nespočívají jen v tom, aby se náš člun nepotopil, ale také v tom, kam a jak pluje velká loď, která nás vleče.
Musím se přiznat, že Robejškova argumentace mně připadá o dost pádnější než ta Peheho. Především nedokázal zpochybnit jádro Robejškových úvah, které spočívá v tom, že jednotlivé státy vždy sledují jen své vlastní zájmy a že se tak děje i dnes uvnitř EU. Mohli bychom se o to sice pokusit s poukazem na to, že evropské státy jsou solidární s Řeckem a snaží se zabránit jeho bankrotu, ale zachraňují opravdu Řecko anebo samy sebe a své banky? Ano, EU pomáhá chudším státům systémem eurofondů, ale opět nejedná se o čistě pragmatickou záležitost, kdy se mocnější státy jen snaží zmírnit velké nerovnosti mezi státy, které by celé společenství mohly destabilizovat? A naopak například, co se týče zemědělských dotací, nehlídají si jednotlivé státy až moc dobře ty sektory, jejichž konkurenceschopnost je pro ně nejdůležitější?
Pehe se naproti tomu snaží obhájit to, že národním zájmem mohou být dokonce i určité hodnoty, jak dokládá na příkladu autoritářského režimu. Toto přirovnání však kulhá. Robejšek mluví o národních zájmech ve vztahu mezi státy, kdežto Pehe o zájmu obyvatel daného státu. To jsou ale dvě různé věci, které spolu ne vždy souvisí. Dobře patrné je to například na Spojených státech, které měly přátelské vztahy s celou řadou nedemokratických režimů. Pokud to vedlo k navýšení jejich bezpečí a blahobytu, tak s nesvobodným uspořádáním daných režimů neměly problém. Zavedení demokracie v těchto zemích jejich národním zájmem zkrátka nebylo a diktátoři, kteří zde vládli, to asi také za národní zájem nepovažovali. Obyvatelé těchto států to tak pociťovat mohli, ale z hlediska mezinárodních vztahů to nehrálo roli. To vše samozřejmě ještě nevylučuje, že nemůže existovat stát, který ve vztazích s jinými státy přikládá některým hodnotám stejnou váhu jako bezpečnosti a blahobytu, pravděpodobnější však je, že jsou pro něj dané hodnoty důležité jen do té míry, do jaké bezpečnost a blahobyt přináší.
Pehe má sice pravdu v tom, že přínosem evropské integrace je, že EU od svého vzniku nikdy nebyla terčem žádného útoku zvenčí a její členové mezi sebou neválčí, to ale nepopírá ani Robejšek. Pouze se vymezuje proti dalšímu prohlubování integrace. Je velká škoda, že se Pehe nepokusil zpochybnit Robejškovu tezi o tom, že situace, kdy chudší Slovensko musí platit na bohatší Řecko, aby se udržely německé a francouzské banky, je příkladem národní zájmů v čisté podobě či jeho tvrzení, že protikladné národní zájmy se v EU řeší ve prospěch mocnějších států. Přitom právě v tom podle mne spočívá klíč k tomu, jak důsledně vyvrátit Robejškovu argumentaci. Robejškův text by podle mne mohl být odmítnut pouze tím způsobem, že by se povedlo přesvědčivě dokázat, že si jednotliví členové EU, jak říká Pehe, opravdu nezištně pomáhají, a že neváhají obětovat něco ze svého vlastního blahobytu ve prospěch evropských hodnot.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
