Tento text se mi nepíše úplně lehce. S několika iniciátory se znám osobně, potkávali jsme se v iniciativě Vraťte nám stát. Před cca třemi lety jsem jí opustil. Dokud jsme se bavili o situaci v ČR, o korupci atd., vše bylo v pořádku. Když jsme ale začali diskutovat zahraničně politické témata, bylo pro mne úplným šokem, kolik negativních emocí jsem vyvolal byť jen mírnou kritikou západu. Reakce se nesly v duchu slavného výroku Jiřiny Šiklové: „Raději se budu mýlit s Amerikou než mít pravdu s Ruskem“.

Nejdříve jsme to nechápal, kritické myšlení v této skupině do té doby fungovalo dobře. Pak mě napadlo jediné rozumné vysvětlení: je to „prokletí“ disidentů, kteří se dožijí krize svého vybojovaného ideálu a odmítají to přijmout.

Při formování disidentských skupin v sedmdesátých a osmdesátých letech se kromě popisu nedostatků „nepřítele“ též vytvářel ideální obraz budoucího stavu (nesdíleli ho zdaleka všichni). Většinovým předobrazem byla tehdejší západní Evropa a jejich zidealizované politické, ekonomické a sociální modely.

Po sametové revoluci, opití satisfakcí, úspěchem a nově nabytou mocí nedbali varování mnoha lidí přišlých právě z tohoto západu, aby si nedělali žádné iluze, že jsme vstoupili do jakési nepěkné fáze „kasino“ kapitalismu, že bují korupce, že trendy jsou špatné…