Jaroslav Michal: Černý leden – krvavé události v Baku byly začátkem konce Sovětského svazu | ParlamentniListy.cz

Někteří si možná vzpomenou na krvavé události v Rumunsku, kde se tamní Ceausescův režim snažil udržet i za pomocí zbraní a zabíjení civilního obyvatelstva. Ale krvavé masakry měli a mají na svědomí i představitelé ústřední moci hroutícího se Sovětského svazu v čele s Michailem Gorbačovem. Radikální změny v bývalých satelitních zemích sovětského bloku a euforie z nich jaksi zastínily brutální zásahy sovětské moci za pomoci armády proti civilnímu obyvatelstvu toužícímu po změně a nezávislosti, například v Pobaltí a na dalších místech tehdejšího Sovětského svazu.

Jedním z nejbrutálnějších projevů agónie moci kremelského impéria se staly události z ledna 1990 v ázerbajdžánském Baku, které se do dějin zapsaly jako Černý leden. Právě 20. ledna Ázerbájdžánci vzpomínají na své spoluobčany, kteří v roce 1990 zahynuli v ulicích Baku díky střelbě jednotek sovětské armády vyslané moskevským vedením komunistické strany včele s Michailem Gorbačovem. Právě oním Gorbačovem, kterému několik měsíců na to, v říjnu 1990, byla udělena Nobelova cena míru… Každý rok se 20. ledna koná v Baku masový průvod tisíců lidí k uctění památky obětí Černého ledna, tu si připomínají i v dalších ázerbájdžánských městech, například bohoslužbami v kostelech, synagogách i mešitách. Lidé nosí červené karafiáty, které se proměnily v symbol těchto tragických událostí, na pohřebiště v Aleji mučedníků v Baku a život se v celé zemi na několik minut zcela zastaví.

Konec SSSR nechtěli připustit za každou cenu

První zjevnější tendence k národnímu sebeurčení a nezávislosti se v rámci sovětských republik začaly projevovat v Ázerbájdžánu. Vedení místní komunistické strany pomalu ztrácelo kontrolu nad děním ve společnosti od roku 1988, kdy uvolňující se poměry v rámci perestrojky dávaly průchod i národnostním a etnickým emancipačním snahám. Ty byly před nástupem Gorbačovských reforem sovětským režimem vehementně potlačovány, politicky i pomocí represivních nástrojů. Reformy vedle částečného uvolnění společenského a ekonomického proto zákonitě přinesly i národnostní pnutí.

V souvislosti se změnami ve střední a východní Evropě koncem roku 1989 navíc sílila aktivita ázerbájdžánských opozičních sil a bylo jasné, že blížící se volby do Nejvyšší rady Ázerbájdžánu mohou pro místní komunistické špičky skončit porážkou. Opoziční síly byly podporovány i poklidnými protikomunistickými demonstracemi v ulicích hlavního města Baku a na dalších místech. Gorbačovské vedení komunistické strany v Moskvě si na přelomu let 1989 a 1990 nepřipouštělo dělení nebo snad konec Sovětského svazu a navzdory přívětivé tváři, kterou v té době nastavovalo západu, sáhlo k osvědčené metodě „normalizace“ situace podle svých představ. Moskva jako už několikrát dříve použila armádu, ovšem důležitá byla i argumentace násilného zásahu proti civilnímu obyvatelstvu.

Do Ázerbájdžánu byli nejdříve vysláni příslušníci KGB, kteří měli využít etnického napětí mezi Armény a Ázerbájdžánci. Několik týdnů před vpádem armády se začaly šířit zvěsti o etnických čistkách a dokonce pogromech. Byla to samozřejmě práce KGB, ale vedly k vyostření situace, což se stalo záminkou pro zásah Moskvy. Byl vyhlášen výjimečný stav a ministr obrany Jazov v noci z 19. na 20. ledna vyslal do republiky armádní jednotky včetně speciálních sil Specnas o velikosti 25 až 35 tisíc můžu s těžkými zbraněmi včetně tanků i vrtulníků. Při obsazování Baku pozemním jednotkám dokonce asistovaly lodě sovětského námořnictva.

Sovětská vojenská invaze na sovětské území

Vpád do svazové republiky byl regulérní invazí a obsazení hlavního města Baku mělo všechny atributy útoku na nepřátelské město, přestože byl Ázerbájdžán součástí Sovětského svazu. Sovětská vláda i armádní jednotky se chovaly a jednaly stejně jako například v roce 1956 v Maďarsku a v roce 1968 v Československu, což jen dokazovalo, že se sovětský režim navzdory proklamacím nezměnil. Vše umocňoval fakt, že až do poslední chvíle Gorbačov a jeho spolustraníci z politbyra a vedení strany prohlašovali, že problémy v Ázerbájdžánu se nebudou řešit vojensky. Jaké bylo překvapení obyvatel Baku, když se ráno 20. ledna z reproduktorů umístěných na vrtulnících přelétajících nad jejich hlavami dozvídali o vyhlášení výjimečného stavu i zákazu vycházení a v ulicích se ozývala střelba z tanků a zbraní desetitisíců vojáků sovětské armády, kteří do města vpadli v noci z 19. na 20. ledna.

Chaosu ve městě navíc přispěl fakt, že KGB se před invazí postarala o vyřazení domácího televizního i rozhlasového vysílání, takže obyvatelé neměli možnost získat informace. Bylo možné poslouchat jen zahraniční rozhlasové stanice, které však disponovaly jen kusými zprávami o dění v zemi i Baku. Příslušníci armády si počínali brutálně, stříleli po všem a po všech, nejen v ulicích, ale i po lidech v oknech, dokonce i po zraněných i sanitních vozech, které se jim snažily pomáhat, vojáci mrzačili těla a při útocích podle svědků používali i chemické látky. Velitelé jednotek brutalitu akce později ospravedlňovali tím, že měli zprávy o útocích „militantů“ na vojáky i o zabíjené příslušníků sovětské armády. „Normalizační“ akce sovětské armády nařízená z Moskvy přinesla smrt více než 130 nevinným civilistům, dalších téměř 800 jich bylo zraněno a přes 400 zatčeno, další byli vedeni jako nezvěstní.

Brutalita sovětských jednotek však Ázerbájdžánce nezlomila a 23. ledna se jich více než milion sešlo na pohřbu obětí masakru, který se konal v Baku, v parku, který je dnes znám jako Alej padlých hrdinů (nebo také Alej mučedníků). Kreml násilnou vojenskou akcí převzal vládu nad republikou, ovšem v očích jejích obyvatel ztratila jeho moc jakoukoliv legitimitu a špičky ázerbájdžánské komunistické strany musely uprchnout do Moskvy. To byl začátek konce Sovětského svazu a počátek cesty vedoucí k samostatnosti Ázerbájdžánu. Lidé také bezprostředně po invazi hromadně odvolávali svá členství v komunistické straně, pálili stranické průkazy a rušili komunistické a komsomolské organizace. Fakticky tak začala demontáž režimu v republice.

Odpor vůči v očích Ázerbájdžánců okupační sovětské armádě ani přes její brutální postup nepolevil, začaly se množit protisovětské akce, jako například blokování přístupu sovětským lodím do přístavu v Baku pomocí ropných tankerů, vzpoura ázerbájdžánských kadetů ve školách sovětské armády, prohlášení výjimečného stavu a zásahu armády v republice za neústavní radnicí města Baku či velká protestní shromáždění Ázerbájdžánců žijících v Turecku na turecko-ázerbájdžánské hranici. I dnes se řada odborníků domnívá, že vyhlášením výjimečného stavu a vysláním armády Moskva porušila sovětskou ústavu, za což byli odpovědni všichni z vedení KSSS včetně Gorbačova. Objevily se také snahy, a to nejen v Ázerbájdžánu, ale i v Pobaltí, obvinit bývalé sovětské vládce z trestných činů proti lidskosti, což ovšem díky postojům Ruska zůstalo jen v rovině teoretických úvah a za události Černého ledna nebyl nikdo potrestán.

Gorbačov a hlavní představitelé režimu však opětovný vznik samostatného Ázerbájdžánu brutálním vojenským zásahem oddálili jen o měsíce. 23. srpna 1991 byl přijat zákon o svrchovanosti Ázerbájdžánské republiky a 18. října 1991 byla obnovena její nezávislost. Ázerbájdžánská demokratická republika totiž vznikla už v roce 1918, ovšem trvala jen dva roky, její existenci ukončila invaze armády tehdy ještě leninského sovětského Ruska. Jestliže tehdy vojenský zásah vedený z Moskvy znamenal konec, pak v roce 1990 naopak nový začátek samostatného Ázerbájdžánu.