Regulace v oblasti neřestí jsou nutné, ty přehnané však kuřáky nevymýtí. Spíše je vrhnou k levným nebo falšovaným cigaretám. Co se týče hospod a velmi pravděpodobného zákazu kouření v nich (pokud nedojde ke zvratu mezi poslanci), se navíc jedná o regulaci soukromého prostoru, tedy o zásah do práv podnikatelů, ale také kuřáků. Přitom dosavadní právní úprava, kdy si majitel, označí-li svůj podnik, může rozhodnout, zda se u něho kouřit bude, nebude, nebo prostor oddělí, je kompromisní variantou, která uspokojí všechny strany.
Inspirací pro řešení tohoto problému můžeme hledat v příkladech ze zahraničí. Na nich je možné zcela jednoznačným způsobem doložit, jakým způsobem přistoupit k takové regulaci užívání tabákových výrobků, která na jedné straně zajišťuje dostatečnou ochranu osob, které si nepřejí být vystaveny jakémukoliv kontaktu s kouřením, avšak na straně druhé nezasahuje nepřiměřeně do práva jednotlivce na svobodné rozhodnutí, zda bude moci kouřit či nikoliv, resp. zda z pozice provozovatele restaurace, baru či kavárny hostům ve své provozovně kouřit umožní či nikoliv.
Jako první příklad můžeme zmínit slovenskou regulaci. Na základě ustanovení § 7 tohoto zákona je zakázáno kouřit v zařízeních společného stravování kromě těch zařízení, která mají pro nekuřáky vyhrazeno alespoň 50 % plochy provozovny. Plocha provozovny musí být od kuřácké části oddělena tak, aby do tohoto prostoru nepronikaly škodlivé látky z tabákových výrobků. Prostor pro nekuřáky přitom musí být umístěn při vstupu do provozovny společného stravování.
Dalším příkladem vhodného kompromisu v oblasti regulace užívání tabákových výrobků je polská úprava obsažená v zákoně ze dne 9. listopadu 1995 o ochraně lidského zdraví před účinky užívání tabáku a tabákových výrobků. Majitelům nebo provozovatelům zábavních a stravovacích zařízení o nejméně dvou místnostech určených ke konzumaci nápojů či pokrmů je dovoleno, aby vyňali jednu z těchto místnosti z obecného zákazu kouření, a to za podmínky, že se jedná o oddělené místnosti vybavené ventilačním systémem zajišťujícím, že kouř nebude pronikat do jiných místností.
Poměrně specifickým příkladem, jak optimalizovat podmínky regulace užívání tabákových výrobků, je Švýcarsko. Tamější legislativa sice zakazuje kouření v hotelových a restauračních zařízeních, avšak na druhé straně umožňuje příslušným orgánům jednotlivých kantonů udělit restauracím výjimku z obecného zákazu kouření za předpokladu, že plocha restaurace činí nejvýše 80 m2, restaurace je vybavena dostatečně výkonným ventilačním systémem a má zřetelné označení, že se jedná o kuřáckou restauraci. Zaměstnanci navíc podepisují to, že výslovně souhlasí s prací v kuřácké restauraci. Ve výčtu inspirace bychom mohli pokračovat dále, zmíním na závěr už jen příklad Dánska. Jakkoliv je právě tato země známá svou poměrně rigidní veřejnoprávní regulací nejrůznějších celospolečenských oblastí, na základě ustanovení § 22 zákona č. 512 je výslovně umožněno majitelům a provozovatelům barů, v nichž nejsou podávány pokrmy a jejichž výměra nepřesahuje 40 m2 se svobodně rozhodnout, zda-li bude takovýto bar zcela kuřácký či nekuřácký.
Jak vidíme na těchto příkladech, řešení opravdu mohou být různá. Jednodušší je samozřejmě udělat líbivé, černobílé gesto a něco zakázat. Pracnější je pak vymyslet takové nařízení, které bude přijatelné pro maximální počet lidí, nebude v celkovém důsledku znamenat ohrožení života soukromých hospod, restaurací a barů (zejména v malých městech) a neohrozí hospodskou kulturu a svobodu v naší zemi.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
