Není tedy pravdou, že stát nemá kontrolu nad hospodařením zdravotních pojišťoven, ale je pravdou, že si v nich nemůže dělat to, co se mu zlíbí. Jiná je situace se zdravotní pojišťovnou sedmou, tou největší, tedy VZP. Tam se stát může realizovat, jak v danou chvíli uzná. Má v ní totiž jako v jediné pojišťovně stoprocentní kontrolu. A taky to podle toho vypadá.

VZP má každým rokem miliardové ztráty, přestože má zdaleka nejvíc pojištěnců, a tím i největší příjem z jejich „daně“. Dokonce to došlo tak daleko, že menší oborové pojišťovny musejí z tzv. „přerozdělování“ na konci každého roku, tj. z finančního přebytku menších zdravotních pojišťoven, který je výrazem jejich dobrého hospodaření se svěřenými prostředky, musejí tyto pojišťovny VZP část z těchto peněz darovat. Přesto ani to nestačí a VZP je nucena čerpat ještě další prostředky ze státního rozpočtu. Tedy z dalších našich daní.