Občas neměli dost potravy a zmenšili své stavy. Z oněch sedmdesáti miliónů let pak posledních tisíc let vedlo k intenzivnímu využívání lesa. Posléze se v určitých oblastech kůrovec stal konkurentem jednoho dalšího škůdce lesa, člověka.  

Člověk se naučil sázet stromy do řádků, omezit podrost a počet druhů v zápoji, zatímco kůrovec se těšil z toho, že mu člověk jeho potravu sází na menší a souvislé plochy. A začal boj, který se objevuje na produktu z pěstovaných dřevin – totiž na novinovém papíru – stále znovu. A tentokrát i na papírech českého parlamentu.  

Ještě mnohem kratší dobu než tisíc let, totiž let 25, se snaží svobodné obce v Národním parku Šumava přesvědčit veřejnost, že ochránci přírody jsou nepříčetní nepřátelé jejich hospodářství. Obce se chtějí vrátit k chemizované minulosti. To ovšem kůrovce neomezí, protože ten si může odletět do Bavorska, kde chemii v chráněných oblastech bylo již dávno odpískáno.  

České obecní moudro chce omezit rozšiřování bezzásahových zón, chce zvýšit výnos dřeva a většinou také bojovat s oním motýlkovitým nepřítelem. Pokud vývoj půjde tímto směrem, odejdou nejen kůrovci, ale také turisté, kteří preferují přírodnější prostředí. Pak bude možné vysekat nové sjezdovky, na kterých bude osaměle brázdit sníh Václav Klaus.   

O tom, že česká suverenita a státní hranice kůrovci nic neříkají, se debata nevede. Tady by bylo nutné udělat společná opatření s Bavory za hranicemi, a popřípadě i zredukovat divoké snahy obcí, ochranu přírody omezovat.  

Nejpádnějším argumentem z mé strany jsou již zmíněná čísla: Kůrovec a jehličnany mají za sebou harmonických 70 miliónů let, a dnešní zralé úvahy jsou produktem posledních pětadvaceti. Kdo se tedy prověřil déle?