Domníváme se totiž, že v ideální podobě měly by být tyto podzimní dny chvílemi všeobecného vzpomínání a jásání. Jenže ony jsou onou tak zvanou mlčící většinou obyvatel české kotliny brány ryze prakticky, jako potenciální volné dny, které se dají využít mnohem lépe než slavením – a státnost ve všech jejích podobách lze zcela pustit z hlavy. Jako něčím významné dny je vnímá jen tak zvaná hlasitá menšina.

I ta se ovšem vlastnímu slavení věnuje jen z menší části. Hodně z těch, kdo při takovýchto příležitostech vyjdou do ulic, tam vycházejí nikoli jásat, nýbrž proti něčemu protestovat, případně si na něco stěžovat – ať už oprávněně, nebo jen umanutě. Když člověk čte druhý den noviny, má pocit, že jde víc o jakési protestfesty nežli svátky.

Z hlediska potenciální protestní kapacity je na tom z našich státních svátků nejhůře – nebo nejlépe, záleží na úhlu pohledu - svatý Václav. Dáno nejspíš naší sekulárností, a možná i víc než tisíciletím, které od knížecí bratrovraždy uplynulo, protestní projevy jsou jen umírněné a poměrně intelektuální.

Když už do něčeho tepou, tak do stavu katolické církve. Pravda, v posledních pár letech, kdy svatého Václava objevil i Václav Klaus, protestní potenciál svátku poněkud vzrostl, o což se ovšem nezasloužil patron českého státu, nýbrž jeho prezident. Přesto však míra protestů je uměřená a hlavně, obejde se bez velkého křiku. 

Pohádkovou podobu státního svátu coby čiré radosti, jak ji v roce 1929 v Povídání „Jak pejsek s kočičkou slavili 28. října“ sepsal a namaloval Josef Čapek, už dávno ztratil svátek Masarykův, který prošel více proměnami. Nejprve byl nacisty zrušen, poté komunisty ponížen do podoby Dne znárodnění.