Protože jsem jej už slyšel v Teplicích, kde vypaloval keramiku v tunelu Spojkeru, zpívat Deštivý den, nedovedl jsem si představit, že by přišel v tmavém společenském obleku. Soused mi připomněl, že ani operní basista Roman Horák neměl na sobě smoking, ale divadelní kostým z přelomu století, jak je to vhodné pro šlágry z babiččiny krabičky. Ve chvíli, kdy dozněla Pieta, nepochyboval o hodnotě vzdoru, kterým rozezněl Karel Kryl sál zaplněný těmi, kdo mířili na estrádní pódia, ani kritik jeho svetru. Inu doba, kdy ve svetrech přišli jednat s premiérem poslední komunistické federální vlády budoucí prezident i ministři, byla v ten podzimní den vzdálena čtyřiatřicet roků. Mezitím proběhlo jaro i srpen 1968. Právě ten učinil z toho chlapce, jehož znali jen mladí pod Krušnými horami ze svých klubů, doslova barda národu.
To ale už Kryl mohl – i díky těm zaslouženým honorářům – opustit práci, pro kterou získal kvalifikaci na keramické průmyslovce v Bechyni. I tam jej minul čas - přišel sedm let po Janu Kačerovi. Inu, v té době byl mezi nimi rozdíl téměř půlky generace, a tak se s ním minul i v roce 1967, kdy zamířil se svými písničkami na sever Moravy. Za to se tam potkal se svým vrstevníkem Pavlem Dostálem. Pavel byl jen o měsíc a 15 dní starší než Karel, ale v Malém divadle se minuli: Pavel tam vystupoval ještě na jaře toho roku, kdy přijel Karel Kryl jeviště závodního klubu Setuzy; hrál až do maturity chemické školy této továrny v jednom z předních ochotnických souborů. Jeho přední hereckou osobností – a významným pedagogem těch, kdo propadli Thálii, tam byl tatínek Josefa Cardy.
S lednem 1968 přichází Kryl do Prahy; našel tehdy zaměstnání jako asistent scény pro tvorbu dokumentů v televizi. Po srpnu už zůstává jen se svou tvorbou: Bratříčku, zavírej vrátka; Píseň pro Blbouna nejapnýho; Podivná ruleta; Marat ve vaně a vlastně celá Rakovina… 9. 9. 1969 se rozhoduje pro exil. Prožívá ho jako spolupracovník Radia Svobodná Evropa v Mnichově.
Domů se vrátil hned 30. listopadu 1989. Jeho první koncerty měly doslova nabyté hlediště. Zažil jsem jeho návrat tam, kde jsem slýchal Kateřinu, Ellenu i Prsten s kameji, Anděla, Preludium a znova tu hymnu protestu a vzdoru Pietu. Jako Kryl jsem se vracel do novin v Ústí n. L., z kterých jsem byl na Den tisku 1969 – tedy týden po Krylově emigraci – vyhozen. A mezi tamními studenty, kteří svou stávkou burcovali spolu s herci Činoherního studia poněkud zakřiknutou veřejnost. A stejně jako on jsem potkal na jeho koncertu Martinu, dívku, která tři roky před tím inspirovala jednu z Karlových nových písní.
V Praze bylo šancí slyšet Kryla míň a míň. Dělil svůj čas mezi Mnichov a Prahu, a tam byl víc a víc. Mezi těmi řídkými koncerty nechyběl v posledním roce, který stačil Karel Kryl ještě celý prožít, ani ten v Edenu, v kulturním domě vedle Slávie. Bylo to v roce, kdy po hradeckém sjezdu nastoupila sociální demokracie svou důsledně opoziční politiku proti Klausovi a neoliberálním deformátorům událostí, které symbolizoval blackout z čísel 68 – 89. Uvedl jej tam Pavel Dostál, aby zazpíval hned po projevu nového předsedy strany, Miloše Zemana. Tehdy také poprvé zazpíval svou novou písničku -

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz