Otomar Krejča účastí v povstání českého lidu přispěl k osvobození Prahy a v ní poté předešel své druhy po jednotlivých štacích. Jan Tříska jej následoval do Kladna, když bylo Divadlo za branou zavřeno a ani v Komorním, kde se Krejča jako člen Městských divadel pražských setkal poprvé s Čechovem, se jako herec neudržel. Do Kladna jej pozval Václav Špidla, aby tam nastudoval poslední titul, který mu před emigrací do nového světa ještě chyběl ve vějíři klasických dramat evropského divadla – Goethova Fausta.

Josef Topol, který spoluvytvářel svými dramaty Krejčovo theatrum mundi, napsal prvotinu Půlnoční vítr, když po maturitě na gymnasiu v Benešově, který je na půl cesty mezi Pelhřimovem, kde získal Krejča vysvědčení o své dospělosti, a Prahou, kde byl Topol knihovníkem v Burianově tehdy dočasně Armádním uměleckém divadle. E. F. Burian také blankverse, v nichž mladý básník po vzoru Shakespearově převyprávěl dávné drama o počátcích českého státu, inscenoval.

Během dvanácti dnů, které uplynuly od 25. září, kdy podlehl Tříska zraněním, jež si způsobil pádem z výše Karlova mostu, připomněla všechna média především Třískovy role filmové, které sem jezdil od roku 1991, kdy jej pozvali otec a syn Svěrákovi, natáčet v rámci castingu jejich Obecné školy. Ostatně i Mirka Spáčilová, kterou čtu rád jako jiného literáta z šedé zóny za normalizace Zdeňka Svěráka, dala svému nekrologu titul: Po pádu z mostu zemřel herec Jan Tříska, slavný učitel z Obecné školy. Ostatně poslední film před odchodem do exilu natočil Tříska právě se Zdeňkem Svěrákem a režisérem Jiřím Menzlem [Na samotě u lesa]. A byl to zase Menzel, kdo připomněl, že Třískovy návraty mu dávají jen výjimečně možnost navázat na dobu, kdy svou tvorbou vyjadřoval svou generaci i svou dobu.

S onou „šedou zónou“, k níž až do svého exilu patřil i Tříska, nebyla spjata redakce Práva, jejíž titul mi pro význam tohoto herce připadá výstižnější: Zemřela ikona své generace Jan Tříska. Ostatně předchůdce tohoto listu, Rudé právo, tohoto herce po boku mnoha jiných osobností půl roku před tím, než ze srpnového zájezdu na Kypr zamířil do exilu, zařadil do Proudu podpisů dalších umělců – rozumí se signatářů anti-charty.

I když Třískova role Igora Hnízda je svým rozsahem jednou z větších, nemá zdaleka ten společenský dosah, jaký znamenaly Třískovy úlohy divadelní. Učitel, který svými projevy mystifikuje okolí, jako by vždy zastával významné postavení v duchu dobové „lžiideologie“, svým společenským dosahem nemůže konkurovat třeba obyčejnému dělníku z elektrárny, který zabrání neštěstí, přestože se přiřítí celý postříkaný blátem na bicyklu, z něhož mu synek odmontoval blatníky, aby měl kolo závodní. Ostatně ani jiné Třískovy role ve filmu – snad s výjimkou výrazně stylového Radúze a Mahuleny, jak jej pro televizi natočil režisér Petr Weigl podle melodramu Julia Zeyera a Josefa Suka (na scénáři spolupracoval Josef Topol) – se nedaly srovnat s významem jeho rolí divadelních. Pro Třísku také v Národním divadle, které je cílem života mnoha českých herců, vše teprve začínalo.