Jídlo může být geniálně vymyšlené, připravené či upravené, ale samo o sobě geniální být nemůže, neboť není člověkem. Či inteligentním tvorem, je známo, že inteligence zvířat se pohybuje ve stejném rozsahu, jako lidská. (Kdysi jsem měla kocourka, jehož inteligence se pohybovala kdesi v pásmu imbecility, ale jinak byl roztomilý.) Ale o tom není řeč. Řeč je o řeči.

Současná čeština, tak, jak ji slyšíme z většiny sdělovacích prostředků, je směsí nelogičnosti, bombastičnosti a šišlavosti zároveň. Do kategorie nelogičnosti patří třeba zmíněná genialita čehokoli. Bombastičnost je zastoupena všemi těmi super a nej nej nej, za všechna uvedu oblíbené slovo nejideálnější, což je zároveň i logický nesmysl. Když je něco ideální, je to pomyslný vrchol a výš už jít nelze. A konečně šišlání. Těch zdrobnělin! Mužští, kteří by od pohledu mohli skály lámat, mluví jak vychovatelky v jeslích. Už ani v mateřské škole ne, jak známo, děti v určitém věku se samy zdrobnělinám vyhýbají, jako by byly degradací jejich klubající se lidské důstojnosti. Sama si dobře pamatuji, jak jsme my děti sáňovaly, protože sáňkování nám připadalo… zkrátka moc dětinské. Docela mě pobavilo, když jsem si přečetla, jak nájemní vrazi či jiné zločinné živly označují své vraždičky a loupežičky květnatými až mazlivými slovíčky. Soudila bych, že těmi –ičkami zakrývají svoji duchovní a citovou pustinu a naopak rozkrývají vlastní pohrdání bližními, jako jakýmisi nesvéprávnými patvory, stvořenými k tomu, aby byli šizeni na těle i majetku.