Ale to nebylo to nejhorší. Vedle toho rád sahal do historie nedávné, která si vlastně ještě ani označení historie nezasloužila, neboť byla v živé paměti většiny obyvatelstva. A tak pohaněl naši republiku, že si nedokázala se židy, přeživšími koncentráky, poradit, jako naši sousedé. (Nejmenuji.) Zkrátka je posadili na lodě a vyslali do Izraele, tehdy Palestiny, když po tom tak toužili. Jediné, co nás omlouvalo, že totiž nemáme moře. Na druhou stranu Čechy pochválil, že se rozhodli zatočit s cikány, a to v Letech u Písku, i když se jim to tak úplně nepovedlo. Takže o koncentráku v Letech vím zhruba od roku 1954. Nutno říci, že my, žáci, jsme dohromady nevěděli, kdo vlastně židé jsou a čím se od nás liší a co se cikánů týče, žila v městečku jediná, hodně slušná rodina, vlastnící povoznictví, že jí bylo vzato. To všechno zatím byly jen marginálie, osvětlující jak atmosféru doby, tak osobu zmíněného pedagoga.

Pan učitel nejenže vyučoval také hudební výchovu, ale založil na škole pěvecký kroužek. Jeho repertoár tvořila směs oddrhovaček typu Tiše, tiše šumí zelené lesy přes solidní písně národní, nějaké ty pionýrské, a to vše vrcholilo přímo chorálem na všeobecně známou melodii z Mé vlasti, přesněji z věty Z českých luhů a hájů. A slova zněla:

Již povstal český lev
a volně proudí krev,
zas národ český je
pánem v zemi své
z blíž i z pomezí
český jen jazyk zní,
český hlaholí zpěv.