Lavička, vyrobená na popud  profláknutého politika P. Gandaloviče, který si tím zase přihřál polívčičku u těch, kteří jsou semknuti kolem osoby Václava Havla, tedy Schwarzenberga, Vondry, Bursíka, Šiklové a dalších, kteří tak s psí věrností nadále glorifikují  osobu V. Havla vždy a všude, kde to jde a kde je to možné. Dnes je to tedy „lavička“, která nemá žádný přímý vztah k Havlovi, protože bez jakékoliv pointy byla vyrobena a instalována na zakázku na zcela běžném místě. Tedy nikoli na nějakém památném místě, které má nějaký vztah nebo pojí osobu Havla s tímto místem. Lavička (musím říct, že nic moc!) která, kdyby nebyla jediná a bylo by jich v Praze hned několik, by nikomu nic neřekla, ničím by se jako taková nevyznačovala, pokud nad ní nebude nějaký nápis, upozorňující, že jde např. o „Lavičku Václava Havla“.

Skutečnost, že jejím autorem není nikdo jiný než Havlův bývalý dvorní architekt B. Šípek nepřekvapuje. Jméno je jméno a peníze, které za toto „mimořádné“ dílo dostal, zcela  jistě neposkytl  ani Schwarzenberg, ani D. Havlová, ani nikdo z jeho věrných. Ostatně o zdroji si můžeme myslet cokoliv. Dnes je to tedy „Lavička Václava Havla“, co to bude příště, že by „lahvička“ či „lahbinka“ Václava Havla (jedna z mnohých), jejichž obsah měl tak rád? Upřímně řečeno, už by mě to vůbec nepřekvapilo.

Druhá věc, která se váže k této lavičce, je událost, která byla v rámci vernisáže opět coby další popostrčení „mimořádné“ významnosti V. Havla, pronesena jeho bývalým a stále věrným  zhmotnělým stínem knížetem Schwarzenbergem, který při této příležitosti neopomněl zmínit prohlášení ministra zahraničí vlády ČR Zaorálka, které učinil při své návštěvě Číny. Ano, není to nic jiného, než postoj ČR k celistvosti Číny včetně Tibetu, který tolik ležel Havlovi  na srdci. No ani ne tak Tibet, jak spíše sám  Dalajláma, se kterým byl Havel až  mimořádně blízký kamarád!

Exministr zahraničních věcí v neslavné vládě P. Nečase při této příležitosti prohlásil, že „Dnes v okamžiku, když naše vláda zvolila ústup od politiky lidských práv, na co byli Václav Havel a Jiří Dienstbier právem hrdi, založili tradici, která se čtvrt století držela, že Česká republika bude všude na světě, u malých i velkých států, u velmocí a na různých světadílech bránit lidská práva! Václav Havel věděl, že jeho poslání bylo v České republice, ale jeho poselství platí na celém světě. A byli jsme na to hrdí. Dnes nám zbývá pouze stud. Proto je dneska nutné Václava Havla připomenout!“ Jsou to otřepaná slova, samé blá, blá, blá, od pana knížete není nic překvapujícího, spíše je však k zamyšlení, nakolik vůbec  mají jeho slova nějaké opodstatnění.

Asi nebude od věci panu Schwarznbergovu připomenout čl. 2, odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv aby pochopil, že je-li řeč o Číně, je jejím výsostným právem rozhodovat (např. z hlediska historického) o příslušnosti Tibetu k Číně, nebo o jeho samostatnosti. Chopil-li se Dalajláma úsilí o osamostatnění Tibetu, nebo o jeho uznání jako suverénního státu, pak je to víceméně jeho osobní iniciativa, přerůstající do role spasitele, jakým byl např. Mahatmá Ghandí. Jen s tím rozdílem, že Ghandí bojoval o práva občanů Indie za zcela odlišných podmínek, jako Dalajláma (například svým asketickým životem, což se o Dalajlámovi říci nedá).

Dalajláma, díky nebývalé finanční  podpoře různých kruhů praktikuje individuální boj za samostatnost a lidská práva v  Tibetu, mimo jiné zcela bez efektu, ale o to víc je stejnými kruhy podporován. Mezi ně patřil  také  Václav Havel (jen on ví, kolik bylo Dalajlámovi finančně z eráru přispěno na jeho bohulibou činnost) a další, kteří kromě toho, že deklarují sympatie k Tibetu či Dalajlámovi, nic víc nedělají, hlavně, že se prezentují jako stoupenci Tibetu, neboť v některých případech to může být pro ně plus. Nicméně v takovém případě by si pan Schwarzenberg mohl   řeči o lidských právech odpustit. Ostatně svůj názor na lidská práva versus  Schwarzenberg  jsem mj. vyjádřil zde :

Hovoří-li, přesněji kritizuje-li pan Schwarzenberg  porušování lidských práv v jiných státech, měl by si napřed „zamést před vlastním prahem“ a uklidit posraný dvorek české politické scény a její legislativy. Jinými slovy, pan kníže by se měl především s maximálním úsilím zasadit o dodržování lidských práv v České republice. Chápu, že ke kritice porušování lidských práv v zahraničí jej vedou jisté povinnosti coby předsedu zahraničního výboru  Poslanecké sněmovny, avšak i to má své meze. Zdá se však, že na rozdíl od porušování a nedodržování lidských práv v zahraničí a porušování nebo nedodržování lidských práv v Česku pana knížete zas až tak moc nezajímají. Také proč by měly, komu by se tím asi zavděčil, že ano? Když však bude bušit na mezinárodní buben lidských práv, budou jej slyšet až v USA či jinde a to je pro něj důležité.  Proto není od věci rázně připomenout panu Schwarzenbergovi, že je-li takový vlastenec, za jakého se vydává, je-li takový Čech, jak se rád chlubí , že by neměl přehlížet  skutečnosti v porušování lidských práv a svobod v Česku, které jsou, obrazně řečeno, do nebes volající.

Tolik z úryvku mého článku.   

Dnes máme ještě pořád zaneřáděný (posraný) dvorek české politiky a nepochybuji, že stejně tak bude brzy zaneřáděná (posraná) i lavička Václava Havla. A nejen kvůli holubům či jiné havěti!