Nejsem ani muzikant, ani muzikolog, jen obyčejný člověk, který má to štěstí normálně a přirozeně vnímat kromě jiného i zvuky, které v tomto případě hrají hlavní roli. Totiž, po vyslechnutí vylepšené verze státní hymny jsem zděšeně a nevěřícně hleděl na obrazovku TV a přemýšlel, jestli sním, nebo bdím. Ta ukázka nové verze státní hymny mě přímo šokovala. Chápu jisté trendy, tendence a snahy kde co nějak vylepšovat, ale že se bude nikoli vylepšovat, ale prznit už i naše státní hymna, to by mne ani ve snu nenapadlo.

Požadavek na úpravu, resp. „vylepšení“ stávající  verze státní hymny ČR přišel na popud našich sportovců-olympioniků, potažmo Olympijského výboru. Cítím se být vlastencem, snažím se, bohužel neúspěšně a marně, pochopit důvody našich sportovců-olympioniků, co racionálního je vedlo k potřebě upravit státní hymnu. Chápu, že sportovci za zvuku státní hymny prožívají jisté osobní emoce, v duchu oslavují své sportovní úspěchy, ale myslet si, že státní hymna je poněkud nedostatečná pro výraz jejich emocí, promiňte, to je již hodně mimo mísu. Zarazil mne názor, že sportovci jiných států prý mají státní hymny výraznější, výbušnější, emociálnější atd., ale pokud si jsem schopen vybavit zvuky některých státních hymen, nemohu říct, že by byly melodičtější, dynamičtější a výbušnější. Jsou, jako např. francouzská hymna, temperamentnější, emocionálnější, ale to je dáno jejím vznikem a předlohou, čím byla v tomto případě sama francouzská revoluce. Známá  Marseillaisa se stala jednou z nejoblíbenějších písní francouzské revoluce, 14. července 1795 byla prohlášena za státní hymnu.   Myslím si, že než na výrazu hymny je to spíše na mentalitě samotných sportovců. Ostatně je to vidět na ceremoniálech předávání cen na stupních vítězů, kdy je často dost markantní rozdíl, jak který sportovec té které země  ceremoniál prožívá i za zvuku jeho státní hymny.