Jiří Baťa: Pokrytecké srovnávání dneška s minulostí kardinála Vlka

Pan kardinál Vlk (a nejen on), stále nemohou strávit skutečnost, že podle průzkumu agentury SANEP se zcela evidentně projevuje značný, resp. většinový negativní vztah veřejnosti k církevním restitucím. Ten většinový nesouhlas veřejnosti či jak to nazývá pan kardinál „hlas lidu“, v číslech 3/4, tj. cca 6 milionů dospělé populace, připadá panu kardinálovi jako stejný „hlas lidu“, který v padesátých letech posílal na popraviště politicky nepohodlné lidi.

Pomineme-li fakt, že na popraviště posílali tzv. nepohodlné lidí zfanatizovaní komunističtí soudci a ne „hlas lidu“ z ulice, pan kardinál se poněkud nefér uchyluje k hledání argumentů, které jsou nikoli náboženské, ale spíše na politické platformě. Svědčí to nejspíše o tom, že argumenty církevního, náboženského, křesťanského charakteru došly a zřejmě nestačí k oponentuře kritiky či nesouhlasu s církevními restitucemi. Církev má za to, že všechny nedostatky, nesprávnosti, nespravedlnosti kritizované občany, vyplývající z problematicky přijatého zákona o církevních restitucích, má či musí mít vždy politické pozadí. Že občanům také může jít o zachování sociálních a životních jistot pro sebe a své potomky, páni kardinálové neřeší.

Škoda, že je to (mělo by být) jejich prioritní poslání. Místo toho, aby byla vedena všeobecná lidová konstruktivní debata o podstatě století trvajícího, nevyřešeného, právně a historicky (ne)prokázaného vlastnictví církevního majetku, církev se odvolává na různé politicko-demagogická přirovnání z poválečných let. Názor, že se církev z důvodů církevních restitucí víc než je zdrávo zabývá vrcholnou politikou, ekonomikou, jsem vyslovil nejednou. Církev nebere v potaz skutečnost, že jakkoliv má církev v Česku silné a významné společenské postavení, stále je a zřejmě ještě dlouho bude v nevýhodném poměru věřících k počtu nevěřících nebo náboženství nepraktikujících, tedy k té panem kardinálem zpochybňující většině, alias hlasu lidu.

Abych neodbočil od podstaty kardinálova účelového „zběhnutí do minulosti“, dovolím si připomenout také fakta, která páni kardinálové, církevní hodnostáři a církev vůbec, neslyší a nevidí rádi, nicméně i je, chtě nechtě, historie a minulost dohoní. O ne pozitivní minulosti a historii píše např. historik a publicista Jan Hrdina ve svém článku (http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Historik-Pravda-o-katolicke-cirkvi-je-horsi-nez-nejhorsi-sny-304846), stejně jako vypovídající dokument L. H. Lehmanna http://www.iniciativy.nazory.cz/vatikan/index.htm). Některé z nich zde pro ilustraci či spíše pro připomenutí, uvádím:

--- Kardinál Goma ujistil generála Franca úplnou podporou katolické církve v jeho boji proti loyalistům. "Pracujeme v úplné dohodě s nacionalistickou vládou" praví, ,která neučiní kroku, dokud se se mnou neporadí, a poslechne mne." "Bylo naší povinností," pokračuje se v knize, "poučiti všechny cizí pochybovače o oné hluboce katolické inspiraci našich generálů a dobrovolníků na frontě i o křesťanských pohnutkách naší vlády."
--- Po Francově dobyti Madridu a po skončení bojů ve Španělsku zaslal papež Pius XII. vítězům tento vzkaz: "S velikou milostí píši Vám, nejdražší synové katolického Španělska, abych Vám vyslovil naše otcovské blahopřáni k míru a k vítězství, kterým Bůh korunoval křesťanskou statečnost vaší víry, osvědčenou v tak mnohých a v tak šlechetných utrpeních ..." (Voice of Spaln, číslo 103, 22. březen 1941, str. 410).
--- Byl to papež Pius XI., který ve skutečnosti přivedl Mussoliniho a jeho fašismus v Itálii k moci. Bez ochrany někoho, kdo byl ještě vyšší něž sám král, nemohl se Mussolini státi přes noc diktátorem Itálie. Celý plán Pia XI. však spočíval ve spolupráci s fašismem za účelem vyhlazeni všech stop demokracie ze státu i z církve; jen tím, že odstraní všechen laický katolicky živel z politiky, bude se moci papež domlouvati přes hlavy lidu s diktátory.
--- Katoličtí biskupové z Rakouska a Německa se rovněž pokoušejí přimět svět, aby zapomněl na otevřenou podporu, kterou poskytli Hitlerovi na vrcholu jeho moci. Na svém nedávném shromáždění ve Fuldě žádali němečtí biskupové americké novináře, aby popřeli, že Hitlera v roce 1940 podporovali…
--- Ještě prostší, než který jiný, byl pokus učiniti z vídeňského kardinála Innitzera a sedmi jeho biskupských druhů v Rakousku nepřátele Hitlera a jeho nacistického režimu. (Originál opět otiskuje fotostatickou kopii čtyřstránkového letáku, který byl rozšiřován v Rakousku ke konci března 1938, tedy hned po Hitlerově vítězoslavném pochodu na Vídeň). Leták vyzývá rakouský lid, aby po prvé ve svých dějinách řekl při plebiscitu dne 10. dubna 1938 své "ja" k "Anschlussu". (Na letáku je reprodukce vlastnoručního dopisu kardinála Innitzera vídeňskému gauleiterovi. Uvádím zde alespoň jeho překlad):
--- Milý pane gauleitře, posílám Vám v příloze deklaraci biskupů. Z ní poznáte, že my, biskupové, jsme dobrovolně a bez nátlaku splnili svou národní povinnost. Vím, že po tomto prohlášení se mezi námi vyvine dobrá spolupráce. S projevem mé nejhlubší úcty a Heil Hitler!
Th. kardinál Innitzer, Ab., v. r.
Ve Vídni dne 18. března 1938.

To je jen namátkově několik málo jistě ne bezvýznamných faktů z nedávné neblahé “křesťanské historie církve” jako připomenutí toho, co by pan kardinál jako argument z neblahých padesátých let rád použil k obhajobě svých církevních zájmů. V případě jím demagogicky použitého argumentu, že většina hlasu lidu nesouhlasícího s církevními restitucemi se rovná stejnému “hlasu lidu”, který v padesátých letech posílal lidi na popravy, je urážka československého lidu, přeživšího II. světovou válku a budující stát na troskách a zbídačeném stavu národa po skončení II. světové války a nebylo by od věci, kdyby se pan kardinál za tato slova veřejně omluvil. Zmiňuji to proto, že jsem přesvědčen na tyto řádky bude patřičně zareagováno s tím, že i představitelé církve se budou hájit, že “to bylo tenkrát” a že “dnes jsou jiní” v duchu známého “Nejsme jako oni”. Avšak platí, že historii lze překroutit, ale zrušit či vymazat minulost nelze. A to je pro církev problém.

Nevím, jak dalece je pan kardinál schopen pochopit logiku statistiky, ale jeho výhrady, že otázka resitucí je posuzována podle toho, kolik lidí ji podporuje, je vice než zarážející. Názor, že „Demokratické ústavní právo se tu posuzuje podle toho, jestli členů církve je hodně, nebo málo,“ se mu jeví nevím, zda jako nespravedlivý,, nebo neadekvátní potřebám vyhodnocení poměru hlasů pro a proti. Pan kardinál má zřejmě milnou představu o absolutní (povinné) loajálnosti občanů k politické garnituře, potažmo k církvi, která si klade podmínky. Nepochybuji, že kdyby byl poměr opačný, bude se stejně vehemetně domáhat uznání většiny, která mluvila v jejich (církevní) prospěch. Že tomu tak není, pan kardinál to zřejmě považuje za nespravedlnost vůči církvi.

Pan kardinál, ostatně stejně jako někteří další lidé si zvykli, že „jejich“ demokracie je nezávislá na tom, zda a kolik lidí s nimi souhlasí či ne a že tedy co vyvolení (přesněji občany zvolení) řeknou či rozhodnou, tak to bezvýhradně platí. Že to ovšem není demokratické, panu kardinálovi ani ostatním nepřijde ani náhodou. A to ani v případě církevních restitucí, kde většina občanů s restitucemi nesouhlasila (a nadále nesouhlasí), přesto nebyl jejich názor ani vyslyšen, natož respektován. Potom ovšem nechápu, o čem pan kardinál mluví a co chce. Vždyť své si vydobili, minimalistická menšina to proti většinové vůli občanů schválila a restituční zákon platí. Přesto panu kardinálovi vadí, že demokraticky vyslovený nesouhlas většiny, tedy hlasu lidu, mu připomíná léta padesátá. Ale to zdaleka není to jediné, co panu kardinálovi Vlkovi a dalším vadí.

Jenom jaksi nechápu, jakým právem zrovna on, církevní hodnostář radí, aby „politické strany a další lidé zodpovědní za společnost by se podle něj měli starat o to, aby lidé byli vychováváni v duchu základních demokratických hodnot. Například prý toho, aby ústavní právo církví nebylo nazýváno „bažením po majetku“, jak o něm mluví dokonce i někteří poslanci demokratických stran. Lidi s takovýmto způsobem myšlení je nebezpečné volit!“ uzavírá kardinál Vlk svou polemiku. Bože, z čeho všeho jsou už lidé považováni za nebezpečné, je neskutečné!

Nicméně pana Vlka „uráží“ fakt, že církev tak vehementně vyžaduje navrácení údajného církevního majetku, aniž by si sama uvědomovala, jak nápadná je bezmezná touha mít jej už ve svém (problematickém) vlastnictví. Není-li panu kardinálovi vhod pojmenování jejich snah a tužeb jako „bažení“ po majetku, není problém to nazvat jinak, třeba lidově řečeno „chamtivost“ (byť v originále to zní jinak). Co na to pan kardinál Vlk a církev? Už tuším, jaká bude odezva.

Konečně víme, co panu kardinálovi Vlkovi na restitucích vadí a proč dává jak politickým stranám, tak všeobecně občanům lekci, jak bychom měli být, podle představ církve, vychováváni. Takže zase menšina, tentokrát církevní, bude určovat většině, jaká má být. Nepřipomíná to náhodou také léta padesátá a citáty ve výňatcích výše? No, a když už bude společnost a občané taková, jaká by podle církve měla být, pak už není daleko jim dávat příkazy Boží a církev má o ovečky postaráno. Nebo se mýlím?