Pan kardinál Vlk (a nejen on), stále nemohou strávit skutečnost, že podle průzkumu agentury SANEP  se zcela evidentně projevuje značný, resp. většinový negativní vztah veřejnosti k církevním restitucím. Ten většinový nesouhlas veřejnosti či jak to nazývá pan kardinál „hlas lidu“, v číslech 3/4, tj. cca 6 milionů dospělé populace, připadá panu kardinálovi jako stejný „hlas  lidu“, který v padesátých letech posílal na popraviště politicky nepohodlné lidi.

Pomineme-li fakt, že na popraviště posílali tzv. nepohodlné lidí zfanatizovaní komunističtí soudci a ne „hlas lidu“ z ulice, pan kardinál se poněkud nefér uchyluje k hledání argumentů, které jsou nikoli náboženské, ale spíše na  politické platformě. Svědčí to nejspíše o tom, že argumenty církevního, náboženského, křesťanského charakteru došly a zřejmě nestačí k oponentuře kritiky či nesouhlasu s církevními restitucemi. Církev má za to, že všechny nedostatky, nesprávnosti, nespravedlnosti kritizované občany, vyplývající z problematicky přijatého zákona o církevních restitucích, má či musí mít  vždy politické pozadí. Že občanům také může jít o zachování sociálních a životních jistot pro sebe a své potomky, páni kardinálové neřeší.

Škoda, že je to (mělo by být) jejich prioritní poslání. Místo toho, aby byla vedena všeobecná lidová konstruktivní debata o podstatě století trvajícího, nevyřešeného, právně a historicky (ne)prokázaného vlastnictví církevního majetku, církev se odvolává na různé politicko-demagogická přirovnání z poválečných let. Názor, že se církev  z důvodů církevních restitucí víc než je zdrávo zabývá vrcholnou politikou, ekonomikou, jsem vyslovil nejednou. Církev nebere v potaz skutečnost, že jakkoliv má církev v Česku silné a významné společenské  postavení, stále je a zřejmě ještě dlouho bude v nevýhodném poměru věřících k počtu nevěřících nebo náboženství nepraktikujících, tedy k té panem kardinálem zpochybňující většině, alias hlasu lidu.

Abych neodbočil od podstaty kardinálova účelového „zběhnutí do minulosti“, dovolím si připomenout také fakta, která páni kardinálové, církevní hodnostáři a církev vůbec, neslyší a nevidí rádi, nicméně i je, chtě nechtě, historie a minulost  dohoní.  O ne pozitivní minulosti a historii píše např.  historik a publicista Jan Hrdina ve svém článku (http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Historik-Pravda-o-katolicke-cirkvi-je-horsi-nez-nejhorsi-sny-304846), stejně jako vypovídající dokument L. H. Lehmanna http://www.iniciativy.nazory.cz/vatikan/index.htm). Některé z nich zde pro ilustraci  či spíše pro připomenutí, uvádím: