Série skandálů a problémů v politice, finančním světě, sportu i v médiích činí elitám vrásky na čele. Jak obnovit důvěru v elity?, ptaly se ve švýcarském Davosu v roce 2013 na zasedání Světového ekonomického fóra. Přeloženo do srozumitelného jazyka: jak dále oblbovat lidi propagandou tak, aby vše běželo ve vyjetých kolejí a nic se měnit nemuselo.

Lidé již nemají ten patřičný elán. Bezduchá honba za kariérou baví jen šílence - nikam nevede, protože lukrativní posty jsou rezervovány stejně jen pro potomky těch, kteří tam již jsou – výměna kádrů je podmíněná rodovou krví, jak uvádí sociolog Jan Keller. Již se též lidé nemůžou utěšovat tím, že žijí na té správné polovině planety (samozřejmě té lepší), než byla třeba ta rudě zbarvená, neb globalizace smazala všechny rozdíly. V rukách drží otěže moci elity se svými vazaly (politiky, sportovními a uměleckými celebritami, novináři hlavního proudu), které pomáhají udržovat establishment a šíří ideologii nutnosti boje o chléb a místo na slunci, kde neúspěch je chybou neúspěšného a naopak – jak jinak. Pomocnou ruku podávají i filozofové typu Bělohradského, kteří vidí spásu v přeměně oligarchie na elitu jako nositelku hodnot (!), která bude zřejmě starostlivě a s láskou pečovat o naše potřeby.

Umně se odvádí pozornost od skutečných problémů a jejich viníků – obrovské nerovnosti, za kterou nemůžou lidé využívající sociální dávky, bezdomovci, matky na čtyřleté rodičovské dovolené (už jen ten pojem „rodičovská dovolená“ je úžasný), ani lidé bez práce. Systém je nastaven prostě tak, že to tomu pomyslnému 1% vyhovuje a hraje se podle jejich not. Rošáda politických kádrů samozřejmě nic nemění – principy zůstávají stejné bez ohledu na řeči, vizáž a politické divadlo. To věděli už i naši předci - za protektorátu si odboj jasně uvědomoval, že odstranění K. H. Franka nic nepřinese, neboť fanatických nacistů měl Hitler v záloze nepřeberné množství. Nejinak tomu dnes. Jeden odejde, jiný přijde - loajálních charismatických patolízalů se najde vždy dost.