Již v roce 1549 se La Boétie, francouzský právník a filozof, pozastavoval ve své knize Rozprava o dobrovolném otroctví nad tím, proč tolik lidí a měst či národů snáší vládu jediného tyrana, jenž se nemůže prokázat jinou mocí než tou, kterou mu sami tito lidé svěřili, jenž jim může ubližovat pouze v případě, že oni sami se mu raději podřídí, než aby se mu protivili.
Požadavek ve feudalismu, v diktatuře, či tzv. demokracii na lid byl a je prostý – poslušnost; lišily se jen prostředky s pomocníkem jménem strach. V diktatuře vyvolával strach teror se svými koncentračními tábory, v demokracii se přes média ovlivňuje veřejné mínění se snahou o jeden pohled na svět, společnost a smysl dějin či života. Je to diktát správného myšlení, a pokud člověk myslí jinak, je ocejchován jako zpátečník, rasista či xenofob.
Cílem vždy bylo a bude mít ideologicky společnost pod kontrolou. Využívá se to nejen v případě válek, kdy se lidem nenásilnou formou vysvětluje jejich „nutnost“, nebo, nejde-li jinak, formou násilnou („mečem“) – viz křižácká tažení proti husitům, kteří se postavili proti celému křesťanskému světu, aby hájili svou pravdu a víru. Samozřejmě, násilí je v obou případech, neb útočí na svobodu myšlení a rozhodování se, jen někdy je více a jindy méně zřetelné.
Bojovníků za „dobro a pravdu“ se najde vždy dostatek. Různí oportunisté pak kádrují jiné s odlišným názorem a mediální hon s batohem plným hanlivých nálepek je má usměrnit do těch „správných“ myšlenkových vod a řídit společenskou debatu.
Příklad: „Zkušenost ze Sýrie je taková, že jen malá část zásahů Ruska byla proti Islámskému státu, zatímco velká část byla proti civilnímu obyvatelstvu a zvýšilo to i migrační toky do Evropy“ (Místopředsedkyně TOP 09 a poslankyně Helena Langšádlová).
Svět se pomalu mění ve směšnou karikaturu
Těžko říci, jestli tyto plky jsou servírované jen ke konzumaci svým fanouškům či jsou určené pro širší plénum. Řekne-li se protiargument, jste Putinův člověk. Pokud dva, jste ruský špión. Při více pak ruský šváb. Myslet v jiné rovině a mít historickou paměť je prostě zakázáno. Dobro a zlo má pevné hranice, jednou provždy dané.
Raději se donekonečna budou mýlit, než aby přehodnotili svůj zažitý světonázor. Ve skutečnosti jsou to nepřátelé svobody, neb svoboda znamená mít názor, který jsem ale ochotný a hlavně schopný pustit, ukáže-li se jako neudržitelný. Nebo jak napsal Sarrazin: „Svoboda je pozoruhodná věc: Daří se jí jenom tam, kde je žádána. Tam, kde se celá šíře názorové svobody ve veřejném diskurzu plně nevyužívá, tam se i pozvolna zužuje stezka pro její budoucí využití.“ Oni však nemají názor, oni jím jsou, žijí jím. Jakmile lidé nemluví či nevolí podle jejich not, líbivá demokratická maska se rozplyne jak sněhová vločka na slunci. Ostatním se pak naskytne neradostný pohled – odkrytí ideologičtí svazáci kopajíce vztekle kolem sebe.
Citlivějším lidem, což byli většinou vždy umělci, tento proces manipulace s lidskou myslí samozřejmě neunikal. Snažili se poukazovat na společenská tabu a zažité společenské stereotypy. A dnes? Jsou koupení a pohodlný život otupil jejich smysl pro zodpovědnost. Štafetu přebralo snad pár ekonomů-aktivistů a určitě za povšimnutí stojí, že spíše žen. Mnohdy mají větší odvahu než jejich mužské protějšky a nebojí se konfrontace.
To je ta kýžená „demokracie“. Jen pro někoho a někdy. Svět se tak pomalu mění ve směšnou karikaturu, kterou malují lidé možná s dobrou vůlí, ale s nekritickým myšlením, opojeni nápojem naivity či kované hlouposti a často špatně skrývané netolerance.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
