Již v roce 1549 se La Boétie, francouzský právník a filozof, pozastavoval ve své knize Rozprava o dobrovolném otroctví nad tím, proč tolik lidí a měst či národů snáší vládu jediného tyrana, jenž se nemůže prokázat jinou mocí než tou, kterou mu sami tito lidé svěřili, jenž jim může ubližovat pouze v případě, že oni sami se mu raději podřídí, než aby se mu protivili.

Požadavek ve feudalismu, v diktatuře, či tzv. demokracii na lid byl a je prostý – poslušnost; lišily se jen prostředky s pomocníkem jménem strach. V diktatuře vyvolával strach teror se svými koncentračními tábory, v demokracii se přes média ovlivňuje veřejné mínění se snahou o jeden pohled na svět, společnost a smysl dějin či života. Je to diktát správného myšlení, a pokud člověk myslí jinak, je ocejchován jako zpátečník, rasista či xenofob.

Cílem vždy bylo a bude mít ideologicky společnost pod kontrolou. Využívá se to nejen v případě válek, kdy se lidem nenásilnou formou vysvětluje jejich „nutnost“, nebo, nejde-li jinak, formou násilnou („mečem“) – viz křižácká tažení proti husitům, kteří se postavili proti celému křesťanskému světu, aby hájili svou pravdu a víru. Samozřejmě, násilí je v obou případech, neb útočí na svobodu myšlení a rozhodování se, jen někdy je více a jindy méně zřetelné.