Jiří Leschtina: Smrt vojáků a naše alianční pouto

09.07.2014 21:20

Zprávy o smrti našich vojáků v dalekých misích vždy vyvolávají kromě vlny spontánní účasti s padlými bojovníky a jejich rodinami palčivou otázku: jaký to mělo smysl?

Jiří Leschtina: Smrt vojáků a naše alianční pouto
Foto: Hans Štembera
Popisek: Čeští vojáci se vrátili z mise
reklama

Ale úterní tragédie nedaleko Kábulu vpadla do situace, kdy víc než kdy jindy už jsou v plném proudu debaty o plnění našich aliančních závazků, ale i poslání české armády. 

Je nadějné, že premiér i ministr obrany ve svých prohlášeních nejen vyzvedli hrdinství našich vojáků, kteří zahynuli při sebevražedném útoku teroristy. Ale že zároveň jasně řekli, že česká vojenská přítomnost v Afghánistánu nekončí.

Při tak neochvějném ujištění o naší alianční sounáležitosti si ale nejde nevzpomenout na Sobotkovo a Stropnického odmítnutí možného pobytu vojsk NATO na našem území. 

Určitě je správné, že považujeme za hrdiny české vojáky, kteří daleko od nás zaplatili nejvyšší možnou cenu při plnění závazků v rámci spojenectví, zaručujícího naši bezpečnost. Pak bychom ale také měli přemýšlet o tom, že není možné kličkovat před týmiž závazky, pokud by se to mělo týkat našeho území. A vymlouvat se například na naše frustrující vzpomínky na sovětskou okupaci. 

Vlastně bylo dost krutou ironií, že zpráva o smrti vojáků přišla pár hodin poté, co čerstvý europoslanec Petr Mach tvrdil, že naše armáda „je najímána jako žoldák někam do Afghánistánu a jinam, kam si ji najmou nějaké mezinárodní organizace, ať EU nebo NATO“.

A ani zpráva o bagrámské tragédii neodradila dřívějšího místopředsedu ODS Miroslava Macka, aby se ptal, co je hrdinského na tom být žoldákem, který musí plnit rozkazy a přitom rizika smrti si je jistě dobře vědom. Za to je přece též placen, dodává pan Macek. 

Tak předně, je zbloudilost označit za žoldáky vojáky národní armády. Vždyť už v ženevské konvenci z roku 1977 se dočítáme, že za žoldáka nemůže být považován „příslušník ozbrojených sil strany účastnící se konfliktu“.

Účastníci našich misí jsou stejnými zaměstnanci státu, jako byl třeba Miroslav Macek, když zastával funkci ministra ve federální vládě. Rozdíl je v tom, že se rozhodli jít bránit hodnoty svobody a demokracie do nesrovnatelně nebezpečnějšího prostředí, než měl pan Macek ve Strakově akademii. 

Odpůrci misí namítají, že vojáci tam nebrání svůj stát, ale slouží nějakým cizím zájmům. Nejčastěji dodávají – amerických mocenských kruhů. Jenže, jak silní by byli Talibán a Al Kajdá, kdyby po zničení newyorských dvojčat nedošlo k intervenci do Afghánistánu? To nevíme. 

Jedno ale víme jistě: naši vojáci padli v bitvě, v níž jde o zadržování nepřátel a teroristických hrozeb daleko od našich hranic. Skutečnost, že oni a jejich spolubojovníci šli do války dobrovolně a připraveni položit život, svědčí o tom, že jsou spjatí s demokracií a naším státem výrazněji a osudověji, než mnozí z těch, kdo je označují za žoldáky. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: rozhlas.cz
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Růžena Chrasteková: Slouhové zase nahnáni do práce

21:17 Růžena Chrasteková: Slouhové zase nahnáni do práce

Musí si přec už konečně opět nějak zasloužit své jidášské groše. Páníčky, co je platí, už nebaví zř…