Po letech všemožných zákazů první oficiálně povolené veřejné shromáždění 8. prosince 1988 na Škroupově náměstí však bylo také posledním, už příští měsíc jsme během Palachova týdne na náměstí Václavském vyfasovali nějaké to jelito od obušků. Mezitím se společnost začala zvolna orientovat a vyptávat, proč se za vyjádření osobního názoru musí zavírat.

Až pár měsíců poté, v červnu 1989, symbolicky poprvé uhodilo i do normalizace, když se prostřednictvím zahraničních rádií oním ´luftem´ prohnala petice Několik vět. Hodně lidí, lovících tou dobou každou ´protistátní´ informaci v šumu rušiček, s ní souhlasilo, mnozí se pod ní začali podepisovat (a někteří z mnohých zase po následném bu-bu-bu zhora odvolávali). Pracoval jsem tou dobou již 21. rokem v nakladatelství Olympia jako subalterní redaktor sportovního týdeníku Gól, tiskoviny IV., tedy nejnižší kategorie, jak nám to také neustále připomínaly nejnižší platy, honoráře spolupracovníkům, možnosti zahraničního výjezdu a stop limit na příděl papíru.

O petici jsem se dozvěděl díky Janu Rejžkovi, který s námi spolupracoval – podepsal jsem hned. A nejen to, agitoval jsem i mezi kolegy a spolupracovníky, a získal dalších šest či osm podpisů; jména si již nevybavuji, každopádně mě dodnes těší fakt, že mezi nimi byli i dva členové KSČ. Seznam jsem slavnostně odnesl Rejžkovi do Filmového klubu v Paláci Adria, kde se začala srocovat ´kontrarevoluce´. A nejen to: nechtěje se ukrývat v davu, vydal jsem se podpis osobně předat některému ze signatářů. U Vondrů jsem se nedozvonil, u Havlů se dveře přeopatrně otevřely až po chvíli. Vykoukl Ivan, převzal, poděkoval. Vyšel jsem na nábřeží netuše, že na druhé straně stojí ošuntělá maringotka napěchovaná sledujícími tajnými a odposlouchávací technikou.