Podle nařízení Vlády č. 40/1978 je Šumava Chráněnou oblastí přirozené akumulace vod (CHOPAV). V CHOPAV mají být uplatňována ochranná opatření, jejichž cílem je zabránit snižování vodního potenciálu území a takovým zásahům do přírodních poměrů, které by mohly negativně ovlivnit vodohospodářskou a retenční funkci území.
Vodní bohatství Šumavy je přímo závislé na srážkách a fenoménem horských smrčin jsou zejména tzv. srážky horizontální (mlha, vysoká vzdušná vlhkost, případně námraza). Je všeobecně známo, ze všech učebnic biologie, jak se na vodním režimu podílí les. Olistěný les (jehličí je také listí) vypařuje do ovzduší až 80% vody, která je pak zdrojem místních srážek, zatím co odtokem z olistěného lesa odchází přibližně 20% vody. Les bez listí (bez jehličí) je na tom opačně - vypařuje jenom 20% vody a odtokem z něj odchází 80% vody. Tam kde není les, se země a krajina přehřívá a chybí vzdušná vlhkost a voda pro srážky.
Na Šumavě se nejprve chránil kůrovec, aby mohl sežrat co nejvíce dospělého lesa a po jeho záměrném přemnožení se posléze rekordně kácely kůrovcem napadené stromy, aby se jeho šíření zastavilo. Nejvíce se kůrovec množil a likvidoval dospělé porosty smrku v letech 2007–2010 a nejvíce se pak kácelo v letech 2009–2012. Díky bezzásahovému režimu uplatněného v posledních letech na 23% území NP Šumava dnes na Šumavě schází téměř 20.000 hektarů vzrostlého smrkového lesa. S tím se myslím můžeme v národním parku smířit, ale řekl bych, že už to stačilo.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV