Již před řadou týdnů jsem napsal článek, ve kterém jsem zdokumentoval, jak se vlastně USA a následně Západ jako celek, dostaly k termínu „jediné Číny“. Proč vlastně Tchaj-wan vypadl začátkem 70. let z OSN, kde tento uzemní útvar zastupoval k pohoršení velké části emancipujícího se rozvojového světa obrovskou Čínu, s obyvatelstvem v té době v rozsahu zhruba mezi 800 až 900 miliony duší. Někteří žurnalisté, jak jsem to viděl např. v dnešní MF Dnes, ve svých článcích, když se jim podařilo potlačit některá důležitá fakta a vyhnout se jiným, se už vlastně otevřeně ptají, proč zde nemáme politiku „dvou Čín“. Možná Pompeo a američtí republikáni by nad tímto vývojem jásali, ale převedení těchto bludných konstrukcí do reality brání naštěstí rozumná pozice současné české vlády.

V článku, který jsem napsal a zveřejnil dne 9. 6. 2020 pod názvem "Kdo je (ne)užitečný idiot?" jsem se celou problematikou velmi podrobně zabýval. Proto uvádím celý článek, neboť je nadčasový i dnes.

Chtěl bych také doporučit všem žurnalistům, kteří dnes fušují do zahraniční politiky metodou domácího kutilství, aby studovali. Aby studovali např. moderní dějiny Číny. Tím nemyslím žádné propagandistické knihy, vydávané v Pekingu či ve Washingtonu, ale zcela seriózní a české publikace, ze kterých se dozví, jaká jsou fakta. Kromě toho mohou studovat také seriózní britské, americké či německé publikace. A protože vím, že velká část českých žurnalistů je z přirozenosti povrchní, dnes se věnují Tchaj-wanu a zítra mimozemským civilizacím, doporučuji jim přečíst alespoň jednu jedinou knihu k pochopení vztahu Číny a Západu. Je to kniha, jejímž spoluautorem, který odpovídal na otázky německého novináře Franka Sierena, je bývalý (dnes už zesnulý) německý kancléř Helmut Schmidt. Muž brilantní inteligence a světového rozhledu. Tato kniha se jmenuje Čína, náš soused.

Článek z 9. června:

Kdo je (ne)užitečný idiot?

Čeští pravicoví politici projevují programově nenávist vůči Číně. Tato jejich posedlost negativní emocí, přerůstá až do patologické roviny. Zejména Senát, tvořený dnes podivnou směsicí pravičáků, se snaží o sto šest komplikovat činnost vládě, která jediná má podle ústavy spolu s prezidentem určovat zahraniční politiku této země.