No a Tonda bude kandidovat na zvolitelném místě do sněmovny a Lenka na chvostu. Tak takhle vypadla vždycky za všech předsedů strany základní debata v sociální demokracii v okresech. Program byl až na druhém nebo třetím místě. Vždy šlo v první řadě o to, kdo kam, na jakou kandidátku půjde a kdo jaký vliv bude mít. A kdo jaký vliv má momentálně a umí si pojistit také přední místo na kandidátce při personální licitaci, obdobně prováděné také na úrovni kraje. B. Sobotka tyto licitace ještě více oddemokratizoval, neboť o složení čela kandidátky do sněmovny rozhodoval on sám s úzkým okruhem milců. A co předložil předsednictvu, takový návrh mu předsednictvo vzalo. A výsledkem je nynější neradostná personální situace ČSSD. Ve sněmovně chybí straně skvělí řečníci z doby, kdy jsem byl předsedou strany. Ti mohli působit pozitivně také na širší veřejnost. Prostě personální nabídka se zúžila. V době, kdy ČSSD vyhrála zdrcujícím způsobem krajské volby (rok 2008), se začala v řadě krajů vytvářet neformální klientelistická sdružení. Já na bráchu, brácha na mě. Nyní je kapustičky méně a slimáčků, kteří se o ni ucházejí, je více.

Zábavné je sledovat v této souvislosti předsedu pražské organizace sociální demokracie, když kritizuje vedení strany. Po volebním výprasku, který strana v Praze před rokem v komunálních volbách utrpěla, by snad měl raději mlčet. A zejména si hledat nějakou jinou, klidnější činnost, která by více odpovídala jeho schopnostem a naturelu. Například chodit na ryby nebo chytat motýly či brouky, ale prostě jeho exkurz do politiky se nepovedl.

Od počátku 90. let do roku 2004 jsem, aniž bych věci chtěl přeceňovat, byl činitelem, který vytvářel postupně sílící pozici ČSSD na pražské radnici. Strana se, z vysmívané organizace na počátku 90. let (byl jsem v letech 1992 – 1994 vlastně jediným jejím zastupitelem po útěku tří dalších za stranu zvolených zastupitelů, kteří si našli jiný politický domov.). A po roce 1998, kdy se ČSSD stala součástí na radnici vládnoucí koalice, a já jsem byl náměstkem primátora pro finance, se strana postupně stala respektovanou politickou silou. To ještě nějakou dobu vydrželo i po mém odchodu z pražské radnice. Skončilo to slušným volebním výsledkem v roce 2010. Od té doby zájmová skupina ve vedení pražské organizace seskupená kolem Pocheho, jíž je dnešní předseda Pavlík součástí, postupně vytvořila klientelistický systém. Do něho zapojila své spojence na jednotlivých obvodech. Spojenci si navzájem zajišťovali politickou podporu na stranických konferencích a zejména eliminovali stranickou politickou opozici. Vytvořili postupně z pražské organizace ČSSD politický úhor, který se dnes, bohužel, mění v politický hřbitov. Pražská sociální demokracie v současnosti, po volebním výprasku před rokem, není zastoupena ani na pražské radnici, ani na žádné z radnic padesáti sedmi městských částí. Je to politický debakl, který v dějinách sociální demokracie nemá obdoby.