Bylo by to velmi na místě. Za dobu, co je Rychetský v této vysoké ústavní funkci, padly minimálně již dvě rozhodnutí, kterými ÚS vstupuje velmi významně do hry jako nikým nevolená třetí komora českého parlamentu.

To první rozhodnutí udělal Rychetského ÚS v září 2009, když na základě podnětu jednoho poslance (jednoho Melčáka), který si stěžoval, že nemůže – světe div se – dokončit celé volební období, ÚS zcela protiústavně zrušil ústavní zákon (!). Rušit ústavní zákony přitom Ústavním soudu vůbec nepřísluší. Republika mohla zapadnout do největší ústavní krize ve svých dějinách, kdybych tehdy jako předseda ČSSD neustoupil a trval bych na protiústavnosti tohoto kroku a na konání mimořádných voleb v říjnu 2009.

Současně se mě Rychetský (ne ovšem osobně),  a zejména pravicové strany (a na prvním místě ODS), snažily při jednání nalákat do pasti. Pokud prý upravíme Ústavu a rozpustíme tehdejší sněmovnu, můžeme uspořádat mimořádné volby do sněmovny  v listopadu 2009. Ale ještě nežli past sklapla, tak jsem z této léčky stačil  vyskočit. Mj. na základě právního názoru Parlamentního institutu (a nejen jeho), že Ústavní soud s velkou pravděpodobností neumožní uskutečnit ani tyto druhé mimořádné volby. A vlastně se stejným odůvodněním...

Tehdy riskoval Rychetský a jím vedený ÚS, pokud jde o zájmy státu, mnohem více. Zrušením mimořádných voleb v čase, kdy už by byla rozpuštěna Poslanecká sněmovna, by došlo k situaci, že by neměl kdo projednat a schválit rozpočet na rok 2010. Senát tuto pravomoc podle Ústavy nemá. Republika by se dostala nejméně na tři čtvrtě roku do vleklé politické a ekonomické krize, které jsem se pochopitelně v zájmu státu chtěl vyhnout. Rychetskému a jeho melody boys to bylo úplně jedno. Na zájmy státu kašlali, plnili jen své politické zadání.

Nyní, osm měsíců před volbami a šest měsíců před odevzdáním kandidátek politických stran do voleb, zrušil Rychetského ÚS tři ustanovení volebního zákona. Vyjadřovat se k jednotlivým zákonům je samozřejmě právo ÚS. Volební zákon není zákonem ústavním. Proto, na základě požadavku poslanců či senátorů, v počtu předepsaném Ústavou, musí ÚS zaujmout ke každé takové stížnosti své stanovisko.