Ve svém článku v Hospodářských novinách (HN) z 30. 11.  pod názvem "Miloš Zeman je podílníkem na zbytečném umírání" je ovšem P. Pithart ve svých argumentech nejen jednostranný, ale bohužel také v řadě aspektů i demagogický. Ten hlavní závěr jeho článku, který  podporuje řadou chybných argumentů je, že je třeba vůči prezidentu Zemanovi co nejrychleji  využít jako „záchrannou brzdu“ článku 66 Ústavy. A tedy jej vlastně coby prezidenta dočasně (a tedy víceméně trvale) suspendovat z výkonu funkce.

A proč? Prý proto, že vláda Petra Fialy již vlastně prý měla být dávno jmenována. Možná ano,  možná ne. Pokud se P.Pithart ve svém článku odvolává ve vztahu ke zdraví prezidenta na „zprávu lékařského konsilia“ (v tomto bodu ovšem už několik týdnů starou a tedy zastaralou), podle které prezident není schopen plného výkonu své funkce, pak popírá sám sebe. Na jiném místě svého článku  totiž uvádí, že se Zeman bude scházet – podle Pitharta ovšem zcela zbytečně - v nejbližších cca čtrnácti dnech se všemi sedmnácti kandidáty na ministry. 

Ale tato snaha prezidenta přeci není vůbec zbytečná. Tento jeho zájem  svědčí jednoznačně o tom, že Zeman chce vykonávat svou funkci zodpovědně.

P. Pithart se také mýlí v tom, že vláda může vykonávat v plném rozsahu svou činnost až tehdy, kdy jí bude, po přednesení programového prohlášení, vyslovena sněmovnou důvěra. Tu důvěru muže vláda skutečně získat třeba až po třiceti dnech od svého jmenování, ale ministři Fialovy vlády jsou prakticky plnohodnotnými ministry již v okamžiku, kdy jsou uvedeni do své funkce v čele ministerstva předsedou vlády. A to se dá stihnout do jednoho či dvou dní po jmenování celé vlády. P.Pithart argumentuje takě tím, že hovory s kandidáty, které prezident vede, jsou „zbytečné obřadnosti a protokolarity“. Čím by se ale prezident volený v přímé volbě vším lidem měl jinak zabývat? Krmením daňků v lánské oboře?  

Podle Ústavy "předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů“. Ústava ale neříká, že by prezident byl předloženými návrhy předsedy vlády plně vázán a měl by vždy a bez dalšího takovému návrhu premiéra vyhovět. Kdyby  "zákonodárce“, který Ústavu v roce 1992 tvořil, chtěl, aby odpovědnost za jmenování ministrů ležela výlučně na předsedovi vlády, napsal by to výslovně. Např. takto: "předseda vlády jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev…“.