Než řeknu několik poznámek ke sborníku „Na cestě k nevzdělanosti“, nejprve několik obecnějších poznámek: Tématu vzdělání a stavu českého vzdělávacího systému se IVK věnuje dlouhodobě. Není to pro nás téma nové nebo téma módní (ostatně použít slovo „módní“ není zcela na místě – vzdělání, vzdělávací systém a školství nejsou tématy v centru politického a společenského zájmu. Nemohou být proto tématy módními. Na druhou stranu malý, nedostatečný zájem naší veřejnosti i české politiky jsou jednou z dílčích odpovědí na to, proč stav vzdělání považujeme za nedobrý).

Dlouhodobý zájem IVK o kvalitu českého vzdělání lze snadno dokázat. Nejde výhradně o naše texty (o čemž svědčí i moje nejnovější kniha), jde o pořádání diskusí na toto téma s lidmi teoreticky se vzděláním zabývajícím a lidmi s praktickými zkušenostmi (příklad: opakované Rozmluvy na Hanspaulce, semináře – podobný jako je ten dnešní);

Nejprve mi dovolte zamyšlení nad názvem tohoto sborníku: Na cestě k nevzdělanosti. To je název silný a mnozí snad s ním nemusí souhlasit. Znamená to totiž, že naše děti či vnoučata jsou nevzdělaní a hloupí? Což nechodí do škol? Což se ve školách neučí to, co jsme se učívali my ve svých školních letech? Což ve školách nejsou způsobilí pedagogové?

Na tyto otázky lze samozřejmě odpovědět kladně: děti do škol chodí, ve školách se učí a mají i své pedagogy. Ovšem tato odpověď platí pouze do té doby, kdy se pokusíme nahlédnout „pod pokličku“. Když se podíváme do sešitů našich vnoučat, když posoudíme jejich výsledky s naším věděním, když jsme konfrontováni s otřesnými příklady uplatnitelnosti studentů v praxi, s jejich skutečnými znalostmi a dovednostmi. Příkladů bych mohl uvést řadu.

A přesto ten, kdo z vás očekáváte, že ve sborníku Na cestě k nevzdělanosti najdete přesný metodický návod krok za krokem co udělat s naším školstvím a uvadající úrovní vzdělání našich dětí, budete zklamáni.

Smyslem tohoto sborníku a textů, které jsem do něho zařadil, není (a ani nemůže být) detailní postup „co dělat“, jde – a to považuji za podstatné – zamyslet se nad vzděláním obecněji. Jde nám spíš o úvahu nad „idejí vzdělávání“, nad rolí vzdělávání v životě člověka i přínosu vzdělání pro budoucnost naší země.

A zde řekněme rovnou, že vzdělání nechápeme výhradně jako pouhou cestu k uplatnění se na trhu práce, vzdělání pro nás není pouze jistým způsobem, jak zkusit vyrovnat sociální rozdíly ve společnosti (ač kvalitu dosaženého vzdělání považujeme za významný předpoklad společenského vzlínání, který každá společnost ke svému rozvoji potřebuje), my chápeme také vzdělání jako cestu k rozvoji svobodného člověka, jako jeden ze zdrojů jeho životního optimismu a štěstí, životního úspěchu, i jeho osobní prosezení se v okolní lidské společnosti. Vzdělání dosažené na našich základních, středních a vysokých školách nechápeme jako „konec dějin člověka“, ale jako kvalitní ukončení začátku namáhavého – celoživotního – budování sami sebe.

Ještě než se pustím do některých svých úvah o stavu a příčinách neradostného stavu dnešního českého školství (podle mého názoru), chtěl bych sborník nejprve představit formálně: skládá se ze dvou hlavních částí. První se jmenuje „Na cestě k nevzdělanosti: Dá se s tím ještě něco dělat“. Druhá je tvořena výběrem mých textů na téma vzdělání a školství v České republice za poslední dva roky. Texty v druhé části nebyly nijak upravovány, jsou pouze časově chronologicky seřazeny (čtenář tak má možnost si v čase na některé události vzpomenout, současně také může posoudit konzistenci mého uvažování na dané téma).

Co součástí sborníku, který právě otevíráme, není (ač se tam již v několika drobnějších úvahách objevuje), je vážnější zamyšlení nad jedním z fenoménů současnosti a jeho dopadů na vzdělání – nad umělou inteligencí.

Mým základním východiskem, ze kterého z posuzování přínosů a negativ umělé inteligence vycházím, je moje pevné přesvědčení, že člověk je pouze tím, co obsahuje jeho paměť.

Pokud tedy umělou inteligenci považuji pouze za stroj produkující odpovědi na základě statistické pravděpodobnosti, nikoli na základě porozumění významu, nemohu v umělé inteligenci (z hlediska přínosu ke vzdělání) vidět užitečný technologický pokrok, ale naopak pokračování procesu „na cestě k nevzdělanosti“.

Vzdělávání a učení se je práce, a jako každá práce musí bolet, musí vyžadovat jistý vnitřní odpor a intelektuální námahu. Člověk v procesu vzdělání musí procházet trnitou cestou pokusů a omylů. Pouze omyly a jejich napravování vede ke kvalitnímu osvojení znalostí a dovedností.

Vzdělání se nesmí stát pouze konzumací výstupů. A tím umělá inteligence je.

V souvislosti s umělou inteligencí se módně mluví o všemocnosti digitálního vzdělávání (co dnes není digitální, jakoby neexistovalo). Dnešní „moderní“ bádání dokonce mluví o tzv. „digital natives“ (tím jsou dnešní mladí lidé) a „digital immigrants“. Obhájci tzv. „kompetenčního školství“ (dostanu se k tomuto pojmu za chvilku) dokonce mluví o generaci dnešních mladých lidí jako o generaci nadané „digitálním rouseaunismu“ (mladí jsou přirozeně nadáni schopnostmi pracovat s digitálními technologiemi, společnost je pouze kazí a korumpuje). Že je to všechno nesmysl si uvědomíme vždy, když v metru nebo tramvaji nahlédneme mladým lidem přes rameno do jejich mobilních telefonů. Zjistíme, že žádnou náročnou intelektuální činností se nezabývají, jsou zaměstnáni primitivními úlohami, které zpravidla nevyžadují žádnou intelektuální činnost).

Umělá inteligence tak zcela stírá hranice mezi vlastním myšlením a výkonem stroje. To musíme považovat za mimořádnou hrozbu nejen pro obsah vzdělání, ale také pro celou vzdělávací a školskou strukturu.

Abych tuto část ukončil a přešel k některým myšlenkám sborníku, který vám dnes představujeme, chtěl bych zakončit zajímavou myšlenkou rakouského filozofa a konzervativního teoretika vzdělání Konrada Liessmanna: „Vzdělání začíná tam, kde končí vyhledávač Google a odpovědi umělé inteligence“.

Je to ostatně umělá inteligence, která v plné nahotě obnažuje defekty dnešního školství a naprosté selhávání celého procesu vzdělání. Tím se dostávám k základnímu sporu o další směřování obsahu vzdělání nejen v naší zemi.

Spor mezi zastánci tzv. výchovy k osvojování kompetencí a námi, kteří v „kompetenčním“ školství vidíme neblahý odklon od školství založeném na získání a osvojení znalostí a dovedností.

Obhájci kompetenčního školství tvrdí, že

• vývoj poznání i vývoj technologií jsou tak rychlé, že učit se znalosti postrádá smysl (považují to za příliš pomalý proces v rychle se měnícím světě).
• že osvojit si kompetence je dostatečné k tomu, aby se žáci dostali k nutným informacím (zde jsme, mimochodem, zpět u digitálního vzdělávání a umělé inteligence).

Z tohoto postoje se odvíjejí všechny další (dnes již dobře viditelné) názory na vzdělání:

• není třeba se biflovat,
• vzdělávání je třeba zásadně provzdušnit,
• učení nazpaměť postrádá smysl, neboť fakta zastarávají,
• je třeba podstatně redukovat obsah vyučované látky, některé předměty samostatně postrádají smysl – je třeba je vhodnou formou integrovat do předmětů dalších, výuka má být dobrovolná, zábavná a příjemná,
• škola nemá stresovat,
• známkování je zbytečné,
• domácí úkoly jsou zakázány atd. atd.

Obhájci znalostního školství tvrdí, že člověk je jen tím, co obsahuje jeho paměť. Není třeba toužit po vzdělání encyklopedickém, je však zcela nutné vrátit se ke vzdělání založeném na získávání a osvojování znalostí.

Čím více bude žákům nabízeno znalostí neměnných, časem prověřených, tím snadněji je budou schopni vsadit do kontextu a tím hůře se bude umělé inteligenci tyto lidi obelhávat.

Znalostní školství je založeno na vědomí, že úspěšná praxe může být podmíněna pouze kvalitní silnou vybudovanou teoretickou bází.

I proto obhájci znalostního školství tolik lpí na náročnosti – škola musí být namáhavá, úkolem pedagoga je namáhavost nastavovat i vyžadovat, dokonce před žáky stavět úkoly a problémy obtížně řešitelné.

Znalostní školství, na rozdíl od kompetenčního, nevidí v žákovi klienta, jehož přání a pocity mají být vždy obslouženy. Žák není součástí „klientské entity“, která má mít nárok na výlučné zacházení.

Znalostní školství, na rozdíl od kompetenčního, klade důraz na řád, hierarchii, postupnost získávání znalostí (od jednoduchého ke složitému) i na autoritu (bez autority není možné žádného vzdělání úspěšně dosáhnout).

Ano, zastánci znalostního školství jsme obhájci kompetenčního školství nazýváni těmi, kteří hájí kasárenské školství 19. století, nebo že si přejeme frontální výuku tereziánských reforem Ignáce Felbigera a Ferdinanda Kindermanna).

Kde se vůbec kompetenční školství vzalo? Jak proniklo do našeho systému?

Bylo by snadné říci, že tyto trendy k nám přišly ze západního světa. Přesnější však je, že je k nám někdo přenesl, nás o nich přesvědčil a náš do té doby vcelku dobře fungující vzdělávací systém pomohl změnit (rozvrátit). Vzpomeňme si na to, až se budeme bavit o roli nevládních a neziskových organizací.

České školství nemělo (a mohlo vůbec mít v přeideologizovaném prostředí) štěstí podobné českému hospodářství a ekonomice, do které bezprostředně vstoupila silná skupina připravených ekonomů a národohospodářů kolem Václava Klause. Po revoluci tady nebyl nikdo, kdo by měl jasnou, silnou, přesvědčivou představu o tom, kam dál posunout v době svobodné společnosti český vzdělávací systém.

Takový člověk se tu za třicet pět let neobjevil (ovšem to není zcela pravda, „zelení“ ministři a ministryně školství moc dobře věděli, kam jít, o progresivistech mezi sociálními demokraty Buzkovou a Valachovou ani nemluvě).

Porevoluční české školství se tak utvářelo jednak v rámci „lidové liberalizace“ (vše je dovoleno), jednak v neobjektivním přejímání všeho „moderního“, co ze Západu přichází.

Když k tomu připočteme vznik krajského uspořádání, což obecně, ale také ve školství, vedlo k oslabení centrální autority, vzniknul ve školství otevřený prostor pro pronikání nejrůznějších nevládních organizací, které „věděly jak“ a byly za to placeny jednak z centrálního rozpočtu, jednak z evropských dotací, jednak ze zdrojů jednotlivých krajů).

Významnou roli v nástupu „kompetenčního“ školství sehrály samy české university se svými pedagogickými fakultami. Universitní „progresivismus“ vychoval novou generaci učitelů, pro které jsou už biflování, stresování, známkování, nepohoda ve školách zakázanými slovy a postupy.

Školství je obrazem společnosti (viz. Sebedestrukce Západu). Je-li česká veřejnost zaplavována progresivismem, environmentalismem, genderismem, feminismem, proč by pod tlakem těchto levicových ideologií (ve stavu permanentního chaosu) nemělo být i české školství.

Jak lze chtít posílení vazeb rodina – škola v době, kdy instituce rodiny je pod existenčním tlakem, když mezigenerační vztahy trpí, vztah otec – matka je vyprazdňován.

Ve všech těchto aspektech hledejme příčiny rozbití tradičního školství založeného na znalostech a agresivní nástup moderního kompetenčního školství.

Dá se s tím něco dělat?
(zde být optimistický)

Ano, leccos k lepšímu se dá udělat, ne snad rychle, ale ve střednědobém horizontu snad už ano.

Musí tu však být jeden základní předpoklad: na tom, že s českým vzděláváním to v pořádku není, že je to jeden z hlavních problémů dneška, na tom musí panovat celospolečenský konsenzus. A ten tady nevidím.

Celospolečenský konsenzus musí uznat, že vzdělání je veřejným statkem (nejméně to základní), že je tedy povinností státu nejen školství platit, ale také dohlédnout na jeho úroveň a vynutit si maximální možnou kvalitu poskytovaného vzdělání.

Realisticky:

Kompetenční školství nebude opuštěno ze dne na den (už proto, že v ČR neznám nikoho, kdo by měl promyšlený a připravený alternativní koncept, bezvýhradné politické krytí a také nezbytné profesní i lidské charisma, bez kterých se tak náročná operace udělat nedá).

O odporu na hranici celostátních demonstrací na Letné vedené NGOs, úředníky MŠMT, učiteli (nedělejme si iluze) a asi i většinou rodičů (zde je nutný onen celospolečenský konsenzus) ani nemluvě.

Přesto je třeba zkusit zásadně omezit počet a vliv neziskových organizací, které ovlivňují vzdělávací proces v ČR.

Neměli bychom dopustit zavedení povinných Rámcových vzdělávacích programů, které jsou vypracovány v duchu „kompetenční“ a progresivistické agendy.

Vyloučit z obsahu vzdělávání ideologii, která je na úrovni „měkkého“ komunismus 80. let minulého století.

Urychleně přistoupit ke sjednocení vzdělávacích standardů a přesně určit obsah vzdělání na jednotlivých stupních škol.

Nad tím vším se ovšem tyčí Strategie vzdělávací politiky ČR 2030+. Vše o čem tu mluvíme, je produktem tohoto dokumentu. Ten by neměl být přepracován, ten by měl být rozhodně a bez náhrady odmítnut.

Ivo Strejček, Teze k semináři IVK
18. 5. 2026, Corinthia Hotel, Praha

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause

Psali jsme:

Ivo Strejček: Maďarsko na vazalské cestě „do Evropy“

Ivo Strejček: Laciný a podbízivý antikomunismus

Ivo Strejček: Cesta do nadvěku Milana Knížáka

Ivo Strejček: Zbytečná hysterie kolem peněz pro veřejnoprávní média