V roce 2009 v březnu padla po seriálu skandálů vláda M. Topolánka, fatálně oslabená již debaklem v krajských a senátních volbách na podzim roku 2008. Bezprostředním důvodem pro hlasování o nedůvěře této vládě, byla kauza M. Dalíka, přítele a poradce premiéra M. Topolánka, jenž se snažil zabránit odvysílání kompromitující reportáže o bývalém sociálně demokratickém poslanci Wolfovi (t.č. na útěku v Paraguayi), přeběhlému půl roku předtím k vládní koalici.

Proti vládě se v hlasování o nedůvěře kromě soc. dem. a komunistické opozice postavili také čtyři koaliční poslanci, což vedlo k následnému pádu Topolánkovy vlády. Na základě vynucené dohody mezi ČSSD a ODS, vznikla následně úřednická Fischerova vláda, která dokončila vcelku na velmi dobré úrovní české předsednictví EU. Současně vznikla po pádu Topolánkovy vlády dohoda mezi hlavními politickými silami v parlamentu o vzniku Ústavního zákona, jenž byl následně v obou komorách schválen ústavní většinou poslanců a senátorů. Ústavní zákon otevřel cestu k mimořádným volbám do sněmovny v polovině října 2009. Politické strany se připravovaly na politický střet v těchto mimořádných sněmovních volbách a vynakládaly na to už i značné finance v řádech desítek milionů korun. Podle průzkumů veřejného mínění, které byly zveřejňovány na přelomu srpna a září 2009, bylo prakticky jasné, že ve sněmovně, která bude zvolena v mimořádných volbách, vznikne jasná levicová většina. Ústavní soud však svým protiústavním rozhodnutím, které přijal na základě protestu a podání jediného poslance (přeběhlík Melčák), Ústavní zákon zrušil. Tím zrušil také uspořádání mimořádných voleb v říjnu.

Bylo nutné se adaptovat na novou politickou situaci, neboť posunout mimořádné volby např. o dva měsíce do listopadu 2009, byť s použitím jiného zákonného mechanismu, bylo stejně nejistým podnikem, z hlediska dalšího možného zamítavého rozhodnutí Ústavního soudu, že bylo lepší ponechat volební klání až na řádný termín voleb v červnu 2010.

Ještě do konce roku 2009 ovšem vznikly anebo se dobře etablovaly - a zejména byly dobře zafinancovány některými zájmovými skupinami - politické subjekty, které měly za cíl oslabit ve volbách co nejvíce ČSSD. Byly to především Věci veřejné, za nimiž stáli pražští kmotři a jejichž program se v některých bodech blížil programu sociální demokracie. Takže méně informovaný volič mohl dojít k názoru, že je vlastně jedno jestli bude volit tuto stranu anebo sociální demokracii. Zemanova strana, která rovněž kandidovala ve volbách, sice získala jen 4% hlasů, což nezarmoutilo některé její sponzory, ale bylo to nepříjemným vystřízlivěním pro M. Zemana. Nicméně nějaká 2 – 3% také tato strana stáhla od ČSSD.

Třetím subjektem, který stáhl nějaké hlasy sociální demokracii, byl subjekt Jany Bobošíkové.