Jiří Paroubek: Mýty české zahraniční politiky

14.01.2022 19:53 | Komentář

V souvislosti s desátým výročím úmrtí Václava Havla se objevilo v českých mediích řada vyjádření jeho někdejších spolupracovníků i politiků z řad pravice o tom, že současná vláda se údajně vrací k „étosu“ havlovské zahraniční politiky.

Jiří Paroubek: Mýty české zahraniční politiky
Foto: Screen: TV Nova
Popisek: Bývalý premiér Jiří Paroubek.

Od úmrtí pana prezidenta uplynulo 10 let a celé to období se určitá skupina lidí, kteří k němu (ne-)měli blízko, snaží o dezinterpretaci jeho odkazu v oblasti zahraniční politiky tak, aby to vyhovovalo jejích politickým záměrům a cílům.

Je to podobné, jako když se Fialova vláda unisono odebere k lánskému hrobu prezidenta T. G. Masaryka a hlásí se k jeho politickému odkazu. Přitom ideový svět Masarykův byl úplně mimo obzor současné české pravice. Je potřeba říci, že před 1. světovou válkou měl Masaryk politicky nejblíže k sociální demokracii, s jejichž pomocí a velkou podporou byl také zvolen do Říšské rady, tedy do rakouského parlamentu. A za První republiky měl Masaryk velmi blízko k oběma reformně-socialistickým stranám, tedy k sociální demokracii a národním socialistům. A objektivně vzato, prostřednictvím dlouholetého prominentního člena strany národních socialistů, ministra zahraničí E. Beneše, měl za první republiky neblíže právě k národním socialistům. A to i přes to, že větší část svého politického života si příliš nevážil jejich vlastně doživotního předsedy strany J. V. Klofáče. V každém případě je to hezké gesto od Fialovy vlády, neboť se spoléhá mj. na to, že většina lidí tuto znalost československé politiky z období let 1918-1938 prostě nemá.

A stejné je to s Václavem Havlem. Onen údajný návrat k „étosu“ zahraniční politiky Václava Havla je skutečně jenom věcí fantazie části politiků české pravice. Je pravdou že, se V. Havel tu a tam vídal s dalajlámou. Ale to ve své době nebylo vnímáno jako vztyčený kritický prst ve vztahu k Číně. Ta si toho nevšímala. Ale začátkem 90. let V. Havel s J. Dienstbierem provedli reorientaci čs. zahraniční politiky v podstatě v duchu politiky USA a dalších naších západních spojenců. Takže ve vztahu k Číně to bylo především o respektu k politice jediné Číny. Tuto politiku formulovali Američané v roce 1972, v souvislostí s průlomovou návštěvou amerického prezidenta R. Nixona v Číně a jeho jednáním s čínským vůdcem Mao Ce-tungem. Podpisem Šanghajského protokolu deklarovali obě země uzavření paktu, který zejména znamenal, že Čínská lidová republika zaujala místo v OSN vyhrazené Číně (vč. velmocenského práva veta), které do té doby bylo vyhrazeno Tchaj-wanu. Spojené státy ústy svých představitelů (Nixon a Kissinger) v protokolu konstatovali, že akceptují zásadu jediné Číny. A tuto zásadu pak s větším či menším ulehčením převzali i jiné vlády zemí Západu.

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

autor: PV

Zajímalo by mě, jaký je zájem o kandidaturu za SOCDEM?

Hledal jsem totiž kandidáty, ale žádné jsem ani na vašich stránkách nenašel. Nebo jich snad máte tolik, že nevíte koho vybrat? To dost pochybuji, když od vás dost politiků přešlo jinam, což teda já neschvaluju a takové politiky nevolím

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:
Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Pavel Foltán: Jááá su malýýý myslivéééčééék

17:25 Pavel Foltán: Jááá su malýýý myslivéééčééék

„Jááá su malýýý myslivéééčééék sotvááá flintůůů nesůůů …“ Kdo by neznal tohle a další halekání nocí,…