Jiří Paroubek: Mýty české zahraniční politiky

14.01.2022 19:53 | Komentář
autor: PV

V souvislosti s desátým výročím úmrtí Václava Havla se objevilo v českých mediích řada vyjádření jeho někdejších spolupracovníků i politiků z řad pravice o tom, že současná vláda se údajně vrací k „étosu“ havlovské zahraniční politiky.

Jiří Paroubek: Mýty české zahraniční politiky
Foto: Screen: TV Nova
Popisek: Bývalý premiér Jiří Paroubek.

Od úmrtí pana prezidenta uplynulo 10 let a celé to období se určitá skupina lidí, kteří k němu (ne-)měli blízko, snaží o dezinterpretaci jeho odkazu v oblasti zahraniční politiky tak, aby to vyhovovalo jejích politickým záměrům a cílům.

Je to podobné, jako když se Fialova vláda unisono odebere k lánskému hrobu prezidenta T. G. Masaryka a hlásí se k jeho politickému odkazu. Přitom ideový svět Masarykův byl úplně mimo obzor současné české pravice. Je potřeba říci, že před 1. světovou válkou měl Masaryk politicky nejblíže k sociální demokracii, s jejichž pomocí a velkou podporou byl také zvolen do Říšské rady, tedy do rakouského parlamentu. A za První republiky měl Masaryk velmi blízko k oběma reformně-socialistickým stranám, tedy k sociální demokracii a národním socialistům. A objektivně vzato, prostřednictvím dlouholetého prominentního člena strany národních socialistů, ministra zahraničí E. Beneše, měl za první republiky neblíže právě k národním socialistům. A to i přes to, že větší část svého politického života si příliš nevážil jejich vlastně doživotního předsedy strany J. V. Klofáče. V každém případě je to hezké gesto od Fialovy vlády, neboť se spoléhá mj. na to, že většina lidí tuto znalost československé politiky z období let 1918-1938 prostě nemá.

A stejné je to s Václavem Havlem. Onen údajný návrat k „étosu“ zahraniční politiky Václava Havla je skutečně jenom věcí fantazie části politiků české pravice. Je pravdou že, se V. Havel tu a tam vídal s dalajlámou. Ale to ve své době nebylo vnímáno jako vztyčený kritický prst ve vztahu k Číně. Ta si toho nevšímala. Ale začátkem 90. let V. Havel s J. Dienstbierem provedli reorientaci čs. zahraniční politiky v podstatě v duchu politiky USA a dalších naších západních spojenců. Takže ve vztahu k Číně to bylo především o respektu k politice jediné Číny. Tuto politiku formulovali Američané v roce 1972, v souvislostí s průlomovou návštěvou amerického prezidenta R. Nixona v Číně a jeho jednáním s čínským vůdcem Mao Ce-tungem. Podpisem Šanghajského protokolu deklarovali obě země uzavření paktu, který zejména znamenal, že Čínská lidová republika zaujala místo v OSN vyhrazené Číně (vč. velmocenského práva veta), které do té doby bylo vyhrazeno Tchaj-wanu. Spojené státy ústy svých představitelů (Nixon a Kissinger) v protokolu konstatovali, že akceptují zásadu jediné Číny. A tuto zásadu pak s větším či menším ulehčením převzali i jiné vlády zemí Západu.

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Mgr. Libor Vondráček byl položen dotaz

Jak se dá přestoupit do EFTA?

A myslíte, že lze obecně z něčeho těžit jen výhody? Já s tím, jak funguje Brusel mám taky dost problém, ale nevím, zda když vystoupíme z EU, zda to pak pro nás nebude ještě horší. Jednak ztratíme asi i dost výhod, ale taky se bojím, že by se nás řada rozhodnutí týkala i tak, jen bysme už o nich nemo...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Ladislav Jakl: Sobectví jednotlivých zemí je brzdou pokroku?

15:21 Ladislav Jakl: Sobectví jednotlivých zemí je brzdou pokroku?

V minulých týdnech si někteří z nás připomínali výročí vítězství nad nacistickým Německem. A slyšeli…