Podle něj jsme si nedávno připomínali (já tedy ne) Světový den uprchlíků, přičemž německá kancléřka Merkelová uvedla, že prý „pro vyhnání a útěk Němců po II. světové válce, neexistovalo morální ani politické ospravedlnění, ačkoliv šlo o následek zločinů nacistické diktatury“. Přiznám se, že takový výrok A. Merklové neznám. Je možná spíše dezinterpretací jejích slov.
Pokud jde o České země, musí mít přeci každý, kdo se jen trochu zajímá o jejich moderní historii, na paměti, že zdrcující část německé menšiny (cca 92 %) v Čechách a na Moravě v naprosto svobodných komunálních volbách v roce 1938 podpořila pronacistickou Henleinovu Sudetoněmeckou stranu. A přispěla tak k rozbití Československa, jediné v té době fungující demokracie ve střední a východní Evropě.
Vrátím se ještě k nadpisu, kterým publicista obdařil svůj článek: „O nenutnosti českého vyhnání“. K vyhnání osmi set tisíc až milionu Čechů z českého pohraničí po Mnichovské smlouvě by určitě nedošlo, pokud by se Češi v pohraničí po německém záboru cítili bezpečné. Mnichov, který každý soudný Čech musí vnímat jako zradu našich západních spojenců, Francie a Anglie, a jejich komplot s nacistickým diktátorem Hitlerem, zničil demokratický čs.stát a také bezpečnostní jistoty jeho občanů.
Jedete letos na zahraniční letní dovolenou?Anketa
Samozřejmě, že odsun sudetských Němců nebyl, vzato dnešním pohledem, nic příjemného. Ale činit za něj odpovědným Edvarda Beneše, neboť prý „šlo o obsesi Edvarda Beneše z řady jeho selhání v letech 1918 – 1938“, je hloupé.
O odsunu sudetských Němců u nás mimochodem nerozhodl prezident E. Beneš, ani čs. vláda, ale primárně o něm rozhodly velmoci na jednáních v Postupimi v létě roku 1945.
Každý publicista nežli začne psát závažný, historizující text, by si měl zjistit reálie. A to především reálie historické. Primární slovo v odsunu Němců z našeho území měli tedy vítězní spojenci. To, že se mu čs. vláda, ani čs. prezident nebránili, je, s ohledem na statisíce obětí nacismu z řad českých občanů za války, celkem přirozené. Posuzovat historické skutky dnešníma očima, opravdu nelze.
Pan publicista vše ještě dokázal na závěr svého článku vyšperkovat úžasným blábolem: „a vše bylo rámováno polokomunistickým režimem III. republiky (1945 – 1948), který politicky profitoval na nenávisti a rozdávání nakradeného majetku“. Tak především v letech 1945 – 1948 nešlo o „režim“, ale o politické zřízení, které bylo v květnu roku 1946 potvrzeno svobodnými volbami. Ve volbách se, bohužel, stali nejsilnější stranou komunisté. Ale politický systém byl založen na pluralitním systému politických stran, v němž probíhala politická soutěž. To, že demokratické strany v únoru 1948 svůj politický souboj s komunisty prohrály, je již jiná věc. Ale psát o tomto období vývoje republiky jako o „polokomunisitickém“, je v zásadě nechutné.
Ještě by mě zajímalo, co autor myslel tím "selháním E. Beneše v roce 1918". Zda to byl vznik samostatného čs. státu, o který se E. Beneš tolik zasloužil? Anebo mělo Československo zůstat i nadále zůstat součástí prohnilé habsburské monarchie? A byla tedy zahraniční akce Masaryka a Beneše za 1.svetové války zbytečná?
To vše nepřímo naznačuje ve svém článku publicista, o kterém jsem do přečtení jeho článku neměl nejmenšího tušení.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
